Jan Flaška: Krabice na krabice

V naší rodině s krabicemi nakládáme, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás. Stavíme z nich krabicové pyramidy. Občas se nějaké krabice naštvou a rozhodnou se, že je nejvyšší čas vypadnout. Takový nečekaný zvrat mě donutí vzít je konečně po letech do rukou a přemýšlet, jestli by nebylo lepší vyhodit je dřív, než vypadnou samy.

Prodírat se starými krabicemi mě odjakživa baví. Krabice od věcí, co dávno opustily náš příbytek, beru do rukou se stejnou nostalgií, s jakou si prohlížím rodinné album. S posmutnělým úsměvem vzpomínám na všechny ty krásné věci, co už tu s námi nejsou, a melancholicky pročítám silácké nápisy vedle vybledlých obrázků na jejich krabicích.

Podobně jako člověk při listování fotoalbem občas narazí na neznámou tvář, i mě sem tam zarazí krabice od výrobku, na který si vůbec nevzpomínám. Zato si hned vzpomenu, jak jsem měl za socialismu spolužáka, jemuž příbuzní ze západního Německa posílali kapitalistické bonbóny. Všechny je sice vycucal sám, mně ale nechával krásné barevné papírky, co mu po nich zbyly.

Poučen vlastní minulostí, podezřívám sám sebe z toho, že i ty neznámé krabice jsem přitáhl od popelnic já osobně, abych tak dodal lesku naší domácnosti alespoň tímhle způsobem – když už nemám na to, abych si pořídil jejich obsah.

Jak už jsem ale říkal, množství krabic v našem domě začalo být před časem neúnosné. Vyřešil jsem to šalamounsky: všechny krabice jsem rozložil naplacato a naskládal je do jiných, speciálních krabic. Jediný problém je, že už i tyhle krabice na krabice se mi doma začínají tak trochu hromadit.