Ivan Mls: Domácí

Alespoň jsem k tomu závěru dospěl letos v létě, protože s variantami všeho možného domácího jsem se na svých toulkách Českem v různých kulinářských zařízeních potkal na mnoha místech.

Od domácích bramboráčků, přes domácí koláče, domácí bramborové knedlíky až po domácí uzené.

Domácí speciality nabízí kde kdo – ani se nedivím. Přece když je něco domácí, tak to musí být eňo ňůňo, pravé pošušňáníčko, nic ošizeného, ale kus poctivého jídla, protože doma se přece nikdo neodbude, ani neošidí, ale rád si popřeje.

Přídomek označující nějakou poživatinu za domácí tak evokuje vymazlenou péči, jakou dotyčný poskytovatel stravy přípravě daného pokrmu věnoval. Člověk si hned představí téměř pohádkovou baculatou panímámu v zástěře v retro kuchyni, sklánějící se nad kastroly, pánvemi a hrnci, popřípadě babičku Boženy Němcové s čepcem na hlavě, chystající ty pravé a nefalšované domácí pokrmy.

Slovo „domácí“ má prostě v kulinářském světě své kouzlo, na které mnozí hřeší, protože ví, že to bude fungovat. A pro zákazníky je lepší se po podrobnostech nepídit a zůstat u libých představ.

Ostatně, co by se vám asi honilo hlavou, kdybyste zjistili, že hostinský, který vám nabízí své domácí uzené, bydlí v paneláku? Kdepak asi to své domácí uzení vyrábí? Že by v koupelně? A jak moc domácí mohou být knedlíky v restauraci kdesi v Jeseníkách, jejíž provozovatel má sídlo v Praze? Jak říkám, raději nemyslet.

Ale abych nebyl jen negativní. Svůj tip na něco echt domácího samozřejmě můžu nabídnout. Jen je k tomu třeba mít příbuzenstvo na Moravě. Díky tomu mám doma ve spíži pravou domácí slivovici. Pravda, vypálená sice byla ve veřejné pálenici, ale jinak je opravdu výhradně domácí. Všechny stromy, na kterých vyrostly švestky, z nichž vznikl kvas, tedy základ pro pálení, znám osobně. A v tom sadu u moravské chalupy se cítím skoro jako doma.