Jan Flaška: Ambice
Když je člověk malý, jeho ambice často nemívají mnoho společného s realitou. Například když jsem byl dítě já, můj kamarád ze školky toužil stát se buď indiánem, kosmonautem nebo popelářem.
Poměrně záhy však zjistil, že na indiána se narodil se špatnou barvou kůže, na kosmonauta ve špatné zemi a na popeláře ve špatné rodině, protože ho tatínek odmítá podporovat ve vysněné kariéře.
Jak dospívá, začne člověk své ambice měnit. Zpravidla sní o tom, že se z něj stane známá osobnost: objevitel, průkopník, slavný fotbalista, modelka, profesionální hráč počítačových her nebo, pokud je na tom hodně špatně, alespoň youtuber.
S další náloží roků ho ale život donutí uvažovat realističtěji. Začíná chápat, že se nejspíš objevitelem ani průkopníkem nestane. Jeho cíle se mění. Ambici stát se slavným fotbalistou vymění za ambici vlastnit alespoň podepsaný dres Petra Čecha. Ambici stát se slavnou modelkou za ambici mít na každý den roku jiné šaty. A tak dále.
Něco vzadu v hlavě ho ale přesto hlodá. Ponouká ho, že alespoň v něčem by přece vyniknout měl. Než se mu to povede, najde si nějaké dočasné, obyčejné, trapné zaměstnání, které není hodno jeho talentu – a vydrží v něm čtyřicet let.
No, a nakonec si takový aspirant na kosmonauta nebo popeláře uvědomí, že vlastně nepotřebuje, aby mu u nohou ležel celý svět. Že mu stačí vědět, že to on pálí nejlepší slivovici ve vsi. Nebo že má to nejchutnější linecké pečivo. Přestože se musí nechat, že teta Milena peče lepší štrůdly.
V naší rodině jsme ovšem na průkopnictví a objevitelství nezanevřeli. Například já se považuju za průkopníka ucpaných odpadů. Moje žena je zase objevitelkou chuchvalců pod skříní. A ani na své dětské ambice jsme nezapomněli. Občas sedáváme u ohně na zahradě jak dva indiáni, hrabeme se v popelu jak popeláři a je nám přitom dobře. Koukáme se přitom na hvězdy a říkáme si, jestli tam nahoře těm kosmonautům nakonec vlastně není samotným smutno.
Související
-
Jan Flaška: Tenkrát poprvé
Spoustu zbytečností si člověk z nějakého důvodu pamatuje celý život a ani neví proč. No, a pak jsou věci zlomové a zásadní a na ty si ani nevzpomene.
-
Jan Flaška: Záhada světla v temnotě
Stalo se to hluboko uprostřed noci. Na chodbě v našem domě se zničehonic rozsvítilo světlo. A pak zhaslo. Nějakou dobu byla tma, a pak se světlo znovu rozsvítilo.
-
Jan Flaška: Vánoce s V-krouhačem
Vánoce bývají příležitostí zastavit se a zavzpomínat. Nevím jak u vás, ale u nás se vždycky vzpomíná na nějaké předchozí Vánoce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Ze světa lesních samot
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.
