Jan Flaška: Záhada světla v temnotě

S nejlogičtějším a nejpochopitelnějším vysvětlením, které se navíc přímo nabízelo, přispěchala moje žena: světlo rozsvěcí a zhasíná duch mé mrtvé babičky, která se na nás teď, na přelomu roku, přišla podívat.

Já oponoval, že to je hloupost, a přízemně usoudil, že chyba bude patrně v elektroinstalaci. Že třeba někdo nedocvaknul vypínač, že žárovka špatně drží v objímce nebo že se z nějakého důvodu uvolnil někde nějaký kabel ve svorce. Žena uznala, že moje technické vysvětlení je velmi pravděpodobné, a podotkla, že duch mrtvé babičky si možná s tou elektroinstalací hraje.

Ironicky jsem podotkl, že v tom případě bych to tipoval spíš na ducha dědečka, který kdysi elektroinstalaci strašlivě zfušoval, a že by nakonec klidně mohla tvrdit, že ve skutečnosti za neposlušné světlo může třeba Duch Vánoc. Žena přiznala, že i to ji napadlo.

Vrtěl jsem hlavou nad její naivitou. Vysvětlil jsem jí, že nic jako Duch Vánoc nemůže už z principu mít vliv na naši elektroinstalaci. Přesvědčoval jsem ženu, že blikáním se nám dům mstí za to, jak jsme ho teď v zimě nějakou dobu nevytápěli a nechali jsme mu zplesnivět těsnění kolem oken.

Žena prohlásila, že i to jí zní docela pravděpodobně, ale nakonec jsme se – trošku s obavami, co nás tam čeká – rozhodli vejít do chodby a zjistit, co se děje. Sotva jsme udělali první krok, hned se nám rozsvítilo – vždyť máme fotobuňku! Na stropě na čidle seděla tlustá masařka a pokaždé, když vyplázla jazýček, rozsvítila tím světlo, které po nějaké době samo zhaslo.

Záhada byla vyřešena a my se vrátili do postelí. Usínali jsme s úsměvem, vyrovnaní, klidní - a taky trochu smutní. Vlastně se nám tak úplně nechtělo loučit s představou, že za námi přišel duch babičky, dědečka nebo Vánoc, aby do naší temnoty vnesl trochu nečekaného světla.