Jan Flaška: Poučení z divadla

Dozvěděl jsem se, že ve hře vystupovalo něco mezi jedním a patnácti herci – nebylo mi to úplně jasné, neboť, jak se zdálo, v představení hrálo velmi mnoho postav, z nichž některé byly loutky, případně někdy loutky a někdy lidé, a někteří lidé, když zrovna nebyli postavy, vodili loutky, co byly jejich postavy, případně vodili loutky, co byly jiné postavy, než byli oni.

Děj prý byl docela strašidelný, ale pokud jsem mohl ze synova vyprávění posoudit, objevila se v něm i spousta momentů, kdy se publikum mohlo zasmát. Například ještě před začátkem představení zaznělo z reproduktorů upozornění, že si diváci mají vypnout mobilní telefony. To samo připadalo dětskému publiku tak legrační, že ještě dlouho nebylo k utišení.

Ohromně zábavné bylo také pozorovat herce, jak a kde se snaží během děje schovávat a nenápadně si převlékat kostýmy. Chvíli po začátku hry si syn všiml, že nad jevištěm visí disko koule, takže se se sousedem vsázeli, kdy se konečně roztočí, a celé představení ji bedlivě pozorovali.

Pak někdo v publiku potřeboval na záchod a cestou objevil, že herci mají z nějakého důvodu pod židlí schované ovladače k herní konzoli. To vyvolalo zájem zejména klučičí části publika, která postupně odcourala na toalety s jediným cílem – vidět ty ovladače pod židlí taky.

Pochopil jsem, že vytáhnout ze syna informace o zhlédnutém představení je sisyfovská práce, a radši jsem se podíval na internet. Divadelní hra byla o tom, jak rodině umře malá holčička. Dětské diváky tak měla připravit na to, že smrt je nevyhnutelnou a nedílnou součástí lidského života.

Nevím, jestli si tohle poselství odnesl z divadla i můj syn. Každopádně ale odešel s poznatkem, že život má pro vás připravenou zábavu, která na vás – když se dobře díváte – čeká za každým rohem.