Jan Flaška: Poučení z divadla
Náš osmiletý syn se vrátil ze školního divadelního představení. Na můj dotaz, jaké to bylo, odpověděl, že dobrý. Na můj dotaz, o čem to bylo, to bylo horší.
Dozvěděl jsem se, že ve hře vystupovalo něco mezi jedním a patnácti herci – nebylo mi to úplně jasné, neboť, jak se zdálo, v představení hrálo velmi mnoho postav, z nichž některé byly loutky, případně někdy loutky a někdy lidé, a někteří lidé, když zrovna nebyli postavy, vodili loutky, co byly jejich postavy, případně vodili loutky, co byly jiné postavy, než byli oni.
Děj prý byl docela strašidelný, ale pokud jsem mohl ze synova vyprávění posoudit, objevila se v něm i spousta momentů, kdy se publikum mohlo zasmát. Například ještě před začátkem představení zaznělo z reproduktorů upozornění, že si diváci mají vypnout mobilní telefony. To samo připadalo dětskému publiku tak legrační, že ještě dlouho nebylo k utišení.
Ohromně zábavné bylo také pozorovat herce, jak a kde se snaží během děje schovávat a nenápadně si převlékat kostýmy. Chvíli po začátku hry si syn všiml, že nad jevištěm visí disko koule, takže se se sousedem vsázeli, kdy se konečně roztočí, a celé představení ji bedlivě pozorovali.
Pak někdo v publiku potřeboval na záchod a cestou objevil, že herci mají z nějakého důvodu pod židlí schované ovladače k herní konzoli. To vyvolalo zájem zejména klučičí části publika, která postupně odcourala na toalety s jediným cílem – vidět ty ovladače pod židlí taky.
Pochopil jsem, že vytáhnout ze syna informace o zhlédnutém představení je sisyfovská práce, a radši jsem se podíval na internet. Divadelní hra byla o tom, jak rodině umře malá holčička. Dětské diváky tak měla připravit na to, že smrt je nevyhnutelnou a nedílnou součástí lidského života.
Nevím, jestli si tohle poselství odnesl z divadla i můj syn. Každopádně ale odešel s poznatkem, že život má pro vás připravenou zábavu, která na vás – když se dobře díváte – čeká za každým rohem.
Související
-
Jan Flaška: Ambice
Když je člověk malý, jeho ambice často nemívají mnoho společného s realitou. Když jsem byl dítě, můj kamarád ze školky toužil stát se indiánem, kosmonautem nebo popelářem.
-
Jan Flaška: Tenkrát poprvé
Spoustu zbytečností si člověk z nějakého důvodu pamatuje celý život a ani neví proč. No, a pak jsou věci zlomové a zásadní a na ty si ani nevzpomene.
-
Jan Flaška: Záhada světla v temnotě
Stalo se to hluboko uprostřed noci. Na chodbě v našem domě se zničehonic rozsvítilo světlo. A pak zhaslo. Nějakou dobu byla tma, a pak se světlo znovu rozsvítilo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
