Ivan Mls: Světový den televize

Jasně, mluvím o televizi, která má právě dnes svůj mezinárodní, nebo, chcete-li, světový den. Vyhlásila ho OSN v roce 1996 na počest vynálezce prvního televizoru, Skota Johna Logieho Bairda, který v roce 1926 v Londýně poprvé veřejně předvedl přenos živého obrazu. 

Od skromných počátků se televize vyvinula do dnešní podoby téměř multifunkčního zařízení, někde téměř člena rodiny; často slouží jako hlavní a nezpochybnitelný zdroj informací, jako nevyčerpatelný zdroj zábavy i poučení, jako náhradní chůva pro děti, jako nejlevnější cestovní kancelář, s níž se z pohodlí  gauče podíváme i do nejodlehlejších končin světa.

Máme k ní velmi schizofrenní vztah – na straně jedné ji milujeme a nedokázali bychom se bez ní obejít, na straně druhé ji nenávidíme, zvedná se nám krevní tlak a kypí v nás žluč z toho, co nám dokola a dokola servíruje.

Dokáže nám nekompromisně organizovat čas, když nás nutí den co den v tutéž hodinu a minutu zasednout k dalšímu dílu nekonečného seriálu, vědomostní soutěže či k pravidelné porci zpravodajských informací, bere nám zasloužený spánek, když až v ty nejnemožnější pozdně večerní časy nabízí skutečně kvalitní a hodnotnou filmovou podívanou, bez níž bychom intelektuálně zakrněli. 

S neobyčejnou chutí ji, respektive její programovou skladbu pomlouváme, kritizujeme, odsuzujeme, popřípadě alespoň šťavnatě komentujeme, protože sami nejlíp víme, co, jak, s kým a bez koho by měla vysílat.

Ale na druhou stranu – televize má jednu úžasnou věc: Červený čudlík na dálkovém ovládání, kterým se dá vypnout a člověk může jít dělat něco užitečného.