Eva Kadlčáková: Mažu si tě z přátel

13. říjen 2018
Facebook Messenger

„Mažu si tě z přátel!“ zakřičela za jedním ze svých vrstevníků asi dvanáctiletá dívenka. Usmála jsem se. Coby náhodnému svědku mi připadala jako esence dítěte, v tom nanejvýš dětinském jednání.

Tudíž jsem původně měla v úmyslu pohoršit se tu trochu nad dnešním světem, v němž lidé uzavírají přátelství už jen po Facebooku, prakticky se nestýkají a trestají se tím, že jeden druhému zakážou přístup na svůj profil. Jenže - věci ve skutečnosti nejsou takové, jaké se zdají být.

Zaprvé dnešní mládež není o nic horší než ta předešlá, to jen všechny zestárnuvší generace se takovou formulkou vymezují proti světu, jemuž přestaly rozumět. Zadruhé lepší virtuální přátelství než žádné. A za třetí: všichni občas odněkud někoho mažeme. Jen tak třeba nečiníme poklikem na okénko displeje, nýbrž kupříkladu pokřikem z okna bytu.

Můj poslední rozchod by nejspíš doprovázela slova „mažu si tě ze života“. Možná „škrtám tě“ anebo dokonce „neexistuješ!“ A kdybych chtěla ještě o něco víc ublížit, přidala bych „a nikdy jsi neexistoval!“ Popřela bych tím všechno, co bylo. Kvůli zlému i to dobré. Pro jednorázovou úlevu z vypuštění páry bych spálila mosty na časy příští. Chováme se dětinsky velmi často, my moudří dospělí.

Protentokrát jsem se zdržela filmové hysterie. To ale neznamená, že navždycky. A stejně je to i s vámi. Jestli si teď říkáte, že takové chování je vám na hony vzdálené, já vám to přeju. Ale druhým dechem dodávám: nikdy neříkejte nikdy. Aneb, žádné ego předem neví, kdy se naduje, vznese a vzteky praskne!

Pro další příklad si můžeme dojít do profesionálního a nad emoce povzneseného prostředí manažerského. Kolik šéfů už exemplárně vyhodilo svého podřízeného takzvaně „se všemi poctami“, tedy například se zákazem vstupu do budovy a se smazáním jakýchkoli stop, že tu dotyčný kdy pracoval?

Eva Kadlčáková: Tenkrát, kdy jsem ještě dobíhala tramvaj

Dívka běží do školy

Zdědila jsem po mamince tendenci k chození na poslední chvíli. Co chození! Létání! Nevím, proč to, ale u nás se vždycky vyběhlo za pět dvanáct a za vypětí všech sil se dorazilo pět minut po dvanácté.

Kolik zhrzených rodičů se zřeklo svých dětí?! Vlastních ptáčat, která vypadla z hnízda příliš rychle a příliš tvrdě, než aby dokázala sama a bez poruchy létat? Kolik takových vyděděnců zdánlivě neexistuje?

S kolika příbuznými jsme přerušili styky a na společné prázdniny u babičky záměrně nevzpomínáme jen proto, aby nám nejitřily rány utržené od člověka, co nás později obral o část rodinného majetku?
Na kolik nejlepších přátel bychom nejraději zapomněli, jen kdyby se nám nevracela palčivá připomínka zrady, jíž se na nás dopustili, když nám přebrali kluka, holku, byznys, geniální nápad?

Kolik z nás se už s někým rozžehnalo esemeskou?!...

„Tak třeba já ne,“ reaguje kamarádka. Která mimochodem už rok nemluví se svojí dcerou. Má ale štěstí, že ta si ji zatím nesmazala z přátel. Máma tak pořád může na pomyslné zdi číst dceřiny zážitky, myšlenky a přání. Třeba jí někdy odpoví, třeba se ty dvě generace, které si přestaly dočasně rozumět, zase skamarádí. I přes ty tolik nemožné, tolik odsouzeníhodné sociální sítě. Myslím, ba dokonce vím, že obě v to tiše doufají…

Spustit audio

Související