Fejeton Evy Kadlčákové: Slova

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dopis (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Miluju slova. Slova, která plynou, zpívají, tančí; šepotají, syčí, hrčí; zvukomalebně se kroutí a pěkně se k sobě skládají. Slova, tahle zástupná vyjádření pro všechno, co v našem světě můžeme vidět, zažít, udělat. Snad s výjimkou situací, kdy říkáme jednoduše, nemám slov. Slov, která mají svá pravidla, stejně jako věty mají svou syntax a jazyk svůj geniální systém. To miluju.

A proto se slovy celý život obklopuju. Čtu je a vrním si blahem, když mají melodii a rytmus. A když navíc dávají smysl a tím, co nám sdělují, otevírají nám nové pohledy, nové obzory.

Slova i ráda píšu. A ve své nadšené pošetilosti se snažím o totéž: aby jejich posloupnost dobře zněla a aby ve svém obsahu nebyla ta slova úplně blbá.

Slovy vás oslovuju. Pokaždé, jak otvírám pusu, přeju si, aby to, co rty projde do doby, než ústa zase zavřu, mělo hlavu a patu, vtip a libozvučnost.

V běžném životě si ale tak vysoké cíle nekladu. Jazyk - břitký, líný, štiplavý; bohatý i chudý; laskavý nebo ostrý - používám podle okolností... účelově a prakticky bez rozmyslu. Pomineme-li prokletí Střelce, totiž že co na srdci, to okamžitě na jazyku, pak se dá snad i zobecnit, že většina z nás v soukromí příliš slova neváží. Dřív mluví, než přemýšlí, o důsledcích ani nemluvě.

A to je právě ono: kdybychom někdy tolik nemluvili! Kdybychom víc konali, než kecali. Kdybychom mlčeli a místo jedovatých nebo prostě jen příliš upřímných řečí počítali do dvaceti, anebo raději počkali až do zítřka...

Taky už se vám stalo, že jste toho zase jednou namluvili až moc? Že jste se řečmi snažili vyřešit něco, co se prostě slovy vyřešit nedá?  Že jste pověděli i to, co jste měli držet za zuby? A že jste se tedy dozvěděli i to, co jste nikdy neměli vědět? Co jste ani vědět nechtěli?

Slova vás bolela jako hroty šípů. Věty sekaly jako ostří mečů. Zůstali jste po nich rozkouskovaní na hromádce, skrčení na nejspodnější podlaze duše, zkroucení v bolesti rozvrtané někde hluboko v břiše.

A přitom: byla to stále jenom slova. Plynoucí, tančící, zpívající. Slova znělá i slova setřelá. Slova hřmějící, syčící i šepotající. Tatáž nevinná slova, kterými lze vyjádřit téměř cokoli. To my jim dáváme konečný význam. Tím komu je říkáme, jak a v jakém počtu.

Poněvadž jsou to právě slova nadbytečná, kvůli kterým vypínáme žvanily v televizi, zaklapáváme nudné knížky a uzavíráme životní kapitoly, které mohly být teprve rozepsané. Opatrnými, jemně odváženými slovy...

Je mnoho důvodů k tomu milovat slova.

Ale protože je nelze vzít zpátky, je i proč je nenávidět.

autor: Eva Kadlčáková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio