Eva Kadlčáková: Škola hrou

Kristýna je vtipná. Charakterizovala taky pohyb jejich kluka jako trajektorii Bermudského trojúhelníku: "Pohybuje se po dráze postel - záchod - lednička. Je záhada, že ještě nemá proleženiny."

Přesně!, já na to. Divím se, že se mi můj kluk ještě nezačal rozkládat na prvočástice. Leží, o velké přestávce se zvedne, zajde se vyčůrat a shání se po snídani. Kdybych ho v poledne z té postele nevyhnala, tak by v ní setrval. Jsou ale dny, a není jich málo, kdy musím do práce. Kdy je distanční student doma sám. Takže hádejte, v jaké poloze, v jakém bodu trianglu a v jakém oblečení ho v pět odpoledne najdu?

Stav ledničky je přitom zoufalý. Všechny potraviny určené k okamžité konzumaci, to jest bez nutnosti ohřívání apod., z jejích útrob okamžitě (tedy okamžitě ne, o přestávkách) mizí do útrob mého dítěte. Kolem jehož lože se kupí kelímky od jogurtů, skleničky od přesnídávek, krabičky od sušenek a ohryzky od jablek. Přetéká také míra mojí trpělivosti: "Prase!" zlobím se, "takhle ti zaškoudne žaludek! Potřebuješ teplý jídlo!"

Domluvili jsme se, že budeme podporovat naši oblíbenou restauraci, a tak jsem chlapci nechala doma stravenky, aby si o polední pauze zašel pro jídlo z okénka. Krabička se ale za celý týden objevila na jeho prádelníku jen jednou. Byla z mekáče!

Zkrátka je to marné. Systém ošetřovného nepočítá s tím, že pubertální dítě by se o sebe nedokázalo samo postarat. Což o to, ono by to dokázalo. Ale ono to neudělá.

"Mami," vysvětluje mi k tomu Jáchym, "i ty nejsamostatnější děti a ty největší šprtky už tohleto dávno nebaví! Už se to snažíme prostě jenom přečkat!"

A aby to přečkaly, chudinky naše nešťasný - a to potvrzuju, jsou demotivovaný, deprivovaný, destruktivní a depresivní (ano, i přesto, že nemají co na práci a nikam nemusejí - ale to jsou možná právě ony důvody bezbřehého rozkladu jejich nevyzrálých osobností; i dospělého přece složí, když přijde na pár měsíců o práci - a to nejen finančně, ale taky proto, že si najednou připadá neužitečný, zbytečný a neschopný) - tak aby to všechno naši potomci přečkali, hrajou!

Zatímco učitelka jim na dálku vykládá Olbrachta, oni si sází na obrazovku Tetris. Zatímco vy si myslíte, že mají angličtinu, oni komunikují s jinými frustrovanými dětmi z celého světa a sází protivníkovi z Mortal Combatu jednu ránu za druhou. A zatímco vy sázíte na zahradě růže, oni vysázeli celou virtuální alej v Sim City.

Vlastně se toho ze své horizontální pozice naučily spoustu. Kromě angličtiny slovem, nikoli písmem, si jednou, až je vykopneme z mama hotelu, složí krabice do stěhováku nebývale ekonomickým způsobem. Taky při řízení osobního vozu si budou vědět rady. Když jsem synovi vysvětlovala, jak se přidává plyn v zatáčce, aby nás nevynesla, přerušil mě slovy: "To mi nemusíš vykládat, mami, to znám z plejstešnu." Takže rozhodně: škola hrou! Jen Komenský si ji takhle asi nepředstavoval...