Eva Kadlčáková: Tenkrát, kdy jsem ještě dobíhala tramvaj

Některé členy rodiny to rychle přestalo bavit, třeba tatínek po několika letech omlouvání se lidem ve ztemnělém kině, dojíždění vlaků v následující stanici a poté, co jsme mu v takovém zmatku ujely s klíči do Bulharska a on musel v šestém patře přelézat od sousedky na náš otevřený balkon, rozhodl se v těchto aktivitách už nepokračovat.

Teta to jako maminčina sestra vydržela vlastně desítky let, až jednou také prohlásila, že radši půjde na nádraží sama, než by čekala na to, až ji mami doprovodí, a přilítla tam celá splavená. No a mně to zůstalo.

Od dětství mě provázejí stavy zběsilého úprku do školky, kdy mě máti táhne za ruku a mě píchá v boku, do školy, kam to mám ze všech spolužáků nejblíž, a tak nikdy nepřijdu před zvoněním, jakož i ono dobíhání dopravních prostředků.

V Praze na Knížecí jsem měla změřené, kolik sekund mi trvá vyběhnout jezdící schody. Na Arbesu jsem si jednou chytla taxíka s tím, aby uháněl k Andělu, tam vjel do křižovatky a zahradil cestu mému odjíždějícímu autobusu – jehož řidič byl touto akcí tak konsternován, že opravdu otevřel dveře a prodal mi lístek domů.

A jednou jsem se snažila vlítnout do zavírajícího se metra, strčila jsem dovnitř tašku, pneumatické dveře se zaklaply a taška s nákupem mi odjela. Naštěstí i v tomto případě to mělo happyend, holky, které vevnitř tašku chytly, na mně počkaly na příští stanici a ani tu nutelu, kterou jsem pro ně z igelitky vytáhla, si ode mne nevzaly.

Jak jsme šli plavat. Příběh vylíčený v rovině rodičovské a v rovině dětské

• Upravit
• Smazat

Začal školní rok a s ním dětská i rodičovská zájmová činnost. Nevím proč, možná z nedostatku imaginace, mám ráda v životě rozvrh. Naplánovali jsme si proto se synem na každé úterý od čtyř jeho kroužek plavání a můj proužek v sousední dráze.

To mé děti a partneři by bývali odškodnění brali. Zažívali se mnou to samé, co kdysi s mojí mámou táta a já. Teprve s časem, mnoha zmeškanými akcemi a propocenými halenkami jsem si uvědomila, že by se mi vlastně nic nestalo, kdybych z bodu A vyšla o pár minut dřív a do bodu B tak dospěla na čas. Do stavu, abych tam byla dřív, jsem se ale ještě nedostala. Nesnáším čekání, je to přece strašná ztráta času.

Že už za svými povinnostmi neběhám, jsem si uvědomila dneska ráno cestou do práce. Šla jsem svižně, pravda, vysílání začínalo za pár minut. Ale kolem mě prosvištěla dívka. S batohem na zádech pádila vstříc trolejbusu, který už se ozýval v zatáčce. Stihne to, pomyslela jsem si a pocítila malý závan lásky k souputnici. To já bych to dnes už nestihla.

A poprvé v životě jsem zatoužila zase dobíhat tramvaj. A být toho schopná.

A vybavila se mi ještě jedna historka z dětství: hráli jsme s babičkou, dědou, pratetou a prastrýčkem hru s obrázky. Jeden jsme si vytáhli a nechávali ostatní hádat, co na něm je. „Je to starý a neumí to běhat,“ napověděla jsem já. Dospělí dlouho stříleli vedle, pak se dali podat a zplna hrdla se rozesmáli. „Je to dědeček,“ prozradila jsem totiž já.

Naplnění času se blíží. A tomu už se utéct nedá…