Eva Kadlčáková: Den, kdy mě šikanovala prodavačka v železářství

Obchod, prodavačka, železářství, sklad
Obchod, prodavačka, železářství, sklad

Byl horký den. Tak horký, že jsem se rozhodla zůstat v relativním bezpečí svého bytu a věnovat se jeho drobným vylepšením – aby byl život v něm snesitelnější než vně.

Například zastínit balkónové dveře, uvolnit pidišroubek, kterým je fixován pohyb závěsu, a spravit odpadlé víko z truhly na podsedáky.

To ovšem představovalo cestu do železářství a zpět. No co, něco vydržím, věřila jsem si a vypravila se do ulic rozpálených jako pánev na smažený ryby. To jsem ale netušila, na jakém roštu se zanedlouho octnu já...

„Potřebovala bych háčky na záclonky,“ požádala jsem ženu za pultem. „Nevedeme,“ překvapí mě paní. „Nevedete?“ tážu se a šrotuje mi v hlavě, kde jinde než v železářství je asi budu shánět.

„Ale dyť jsou kovový,“ bráním se, „takový ty malý háčky do oken, co se na ně věší garnýžky...“ „Nevim, co chcete,“ ona zas lakonicky. „No ty malinký háčky,“ nevzdávám se, „co mají zespoda šroubek, zatočí se do rámu a pověsí se na ně...“ „Nerozumim,“ nechce mi rozumět žena.

Zákaznice za mnou se snaží pomoct: „Ona myslí skobičky, ty přece máte, jednou jsem je tady kupovala.“ „Tak proč neřekne, že chce skobičky,“ zabručí ženská a ani se na mě nepodívá. Já se neodvažuju přiznat, že doteď jsem si myslela, že skobičky se tlučou do zdi kladívkem, nikoli šroubují do okna prstama.

„Kolik chcete těch skob na vitráže?“ houkne na mě. „Čtyři,“ špitnu a vůbec neotvírám diskusi, že vitráž je skleněná mozaika, výplň, a ne tyčka na záclony. Bůh ví, co je vlastně vitráž. Tváří v tvář prodavačce z železářství člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama.

Zvlášť, když pak požádá o šest krátkejch šroubků a zase uslyší, nevim, co chcete. „Asi takhle velký šroubky, takový tlustější,“ ukazuju. „Šrouby nebo vruty?“ útočí žena, odhodlána mě zatlouct hluboko pod zem i bez použití palice (je-li tedy palice palicí). „Nevim,“ kníknu já.

A pak se sebevražedně zeptám: „Jakej je rozdíl mezi šroubem a vrutem?“ Ježibaba mi uštědří smrtící ránu: „Tak když nevíte, pošlete manžela!“  „Když já nemám manžela,“ chce se mi plakat…

Eva Kadlčáková: Objev samostatné ženy

Pár

„Zase jsi zapomněl koupit citrrróóóny!“ vytkla maličká holčička maličkému chlapečkovi. Klouček na ni zíral s pusinkou otevřenou a v obranném gestu zatáhl krk mezi ramena. Neměl ani páru o nějakých citrónech, jenom souhlasil s tím, že si bude s kamarádkou hrát. Na maminku a na tatínka. Na vzory, které teď obě děti zdařile imitovaly.

Abych to zkrátila. Šroubky jsem pořídila, ale podstoupila jsem ještě zkoušku z jejich číslování, dostala jsem lekci z terminologie kování a pantů a bylo mi odpíráno koupit si jediný pidišroubováček na ten fixační šroubek (i když možná to je vrut), jelikož jelita jako já si smějí kupovat jen celé sady, ať se ten ztracený čas s nimi aspoň vyplatí. Páč už jsem ale byla za hranicí snesitelného, odmítla jsem sadu akceptovat. Tu čarodějnice, která se na mě asi zchladila dost, vytáhla ze šuplete samostatný kus a šlo to.  

Opustila jsem železářství s jistotou, že sem už nikdy nevkročím. Uškvařená zaživa jsem se doplazila vroucím městem zpět do skrýše pro single 40+ určené k zániku a tam pozvolna nabyla alespoň kousku ztracené sebedůvěry, když se mi snadno a rychle podařilo uskutečnit všechny naplánované úpravy.

A když jsem skončila a zalila si led kávou a vánek rozvlnil tu novou, osvěžující záclonku na balkónových dveřích, zazvonil telefon: „Vezmeš si mě, lásko?“

I den, kdy vás šikanuje prodavačka v železářství, se může proměnit v den, kdy dostanete nabídku k sňatku.

Že by to ta baba jaga věděla???

Spustit audio

Související