Eva Kadlčáková: O touze vlastnit muže

Ženy skutečně touží ovládnout muže. Hodlají se jim vkrást do duše, tam se usídlit a odtud efektivně chod dalších událostí řídit. Dám jeden příklad.

Byli u nás na návštěvě dva mladí lidé. Pronajali si naši romantickou chaloupku pro romantický čas Vánoc a romantické vycházky do okolí. Za vší tou přípravou pochopitelně stála ona. Pobyt obstarala, darovala milému pod jablíčky ozdobený stromek a strávila s ním na Šumavě přesně takový čas, jaký si naplánovala.

Letos k nám zavítali jejich známí. „Víte, že tamti už jsou tři?“ otázali se mě, „a že se jim to narodilo v září? Že to nejspíš počali u vás?“ No, pomyslela jsem si, ono to do sebe zapadá. Plán vyšel na sto procent. Z romantiky je realita.

Kdysi se mi podobně přiznal jeden známý: „Narafičila to na mě,“ rozčiloval se, „přestala brát prášky a neřekla mi to!“ Ale pak se narodil chlapeček a chlap roztál. Nic tak kouzelného dosud nezažil. Ke své ženě zahořel ještě větší láskou. A s údivem zjišťoval, kolik nové lásky se v něm zničehonic vytvořilo pro toho tvorečka.

Chci tím říct, že ženská manipulace nemusí být špatná. Nemusí být vedena zlými úmysly. Je třeba si uvědomit, že my nemáme téměř jiné zbraně. Že holky jsou slabé, neokouzlují obvykle hrdinskými činy, velkými příjmy ani nablýskanými auty.

Máme jen „kopr“, jak říká jiný můj kamarád, a je to zkratka utvořená z prvních dvou písmen hanlivých pojmenování druhotných ženských pohlavních znaků. Na kopr dokážeme ulovit muže. Dokážeme ho jím i svým způsobem ovládat. Ale ne navěky si ho udržet. A to my chceme. Už z podstaty své slabé tělesné konstrukce a budoucí plánované mateřské dovolené si ho (bytostně!) potřebujeme připoutat. Může se proto snadno stát, že se propůjčíme k úskoku, který bychom „zastřízliva“ považovaly za nečestný a nesportovní.

Záměrně říkám „zastřízliva“. Mám totiž pro ženy ještě jednu omluvu: zamilovanost. Zamilovaná žena je schopna všeho. Má v sobě ukrutnou vnitřní sílu. Je nesmírně vynalézavá. Zaprodala by se i peklu, kdyby to bylo pro získání objektu své touhy potřeba. Zamilovaná žena je nebezpečná. Není ale zároveň ženy krásnější, laskavější a obětavější. Stačí s tím umět pracovat a nenutit ji, ubožačku, ke stejně ubohým skutkům.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: O touze vlastnit majetek

Žena, která vás miluje, by totiž líbala zem, po které chodíte. Dýchala by za vás, kdyby to bylo potřeba, a raději by umřela sama, než abyste zahynuli vy. Strašně se o vás bojí. Je na vás nesmírně pyšná. Nejraději by vás všem ukázala a o ničem jiném než o vás už nikdy nemluvila. Přenese-li se část té všeobjímající lásky na děti, jedině dobře. Vám to vrátí aspoň kousek osobní svobody. O ten zbytek se budete muset podělit se svou novou rodinou.

Ale: ani tu bychom se neměli snažit vlastnit. Obchází mě hrůza, když sleduju rodiče, kteří manipulují svými dětmi. Osobně dokážu dávat dětem svobodu. Sice mě vůbec neposlouchají, ale jsem si jistá, že mě milují, a to právě i za důvěru a volnost, jejíž cenu poznají teprve, až narazí na někoho, kdo se jim ji bude snažit upřít.

Protože mám syny, bude tím někým žena. Přijde a s logikou výše popsaného bude usilovat o jejich duši. Tak jako já se rvala o duše jejich otců. První boj jsem prohrála. Ve druhém zvítězila. Ale ukázalo se, že to nebylo vítězství. Oloupí-li žena muže o jeho duši, získá prázdnou schránku. Jaké těžce vykoupené poznání! A proto bych svým snachám poradila: dejte těm klukům svobodu. Je to nejvyšší forma lásky. A dejte jim ji včas!