Eva Kadlčáková: O touze vlastnit majetek

„Zaprvé na to nemám. Zadruhé to nikdo neprodává. Zatřetí bych se pak musela o ten byt starat, složitě se domlouvat s ostatními nájemníky, zajišťovat údržbu poměrné části domu, platit daň z nemovitosti atd., atd. Neumím si to představit. Takhle to všechno dělá město. A já jsem volná.“

Mnoha lidem připadá nehospodárné platit někomu nájem, raději platí hypotéku. Ale já už si ji zkusila a vím, jak obrovská koule u nohy to je. Drží vás na místě, je nejhladovějším strávníkem ve vaší rodině, udržuje vás ve strachu o práci. Ano, jste ve svém. Ale za jakou cenu? Stojí ten stres a nesvoboda za to?

Mám kolem sebe mnoho lidí, kteří na majetku lpí. Je to zvláštní, že si je do života přitahuju já, která považuji majetek za přítěž. Ne, že bych neměla ráda hezké a kvalitní věci. Ne, že bych neutrácela za něco, od čeho očekávám, že mi to zůstane a bude mi to sloužit. Ale právě a jenom to. Nějak se mi nechce dělat to obráceně. Proč bych já měla sloužit věcem? Stavbám a pozemkům? Obětovat se jim? Má to nějaký význam?

Je jistě hezké, má-li žena svoji zahrádku, kde může něco pěstovat. Má-li muž dílnu, kde může do něčeho tlouct. Mají-li děti trávník, kde mohou válet sudy. Ale musejí to vlastnit?

Moji prarodiče neměli nic. Žili na vsi a i tam bydleli v nájemním bytě, což svědčilo o jejich absolutní chudobě. Vždyť kdo nemá na vesnici aspoň malou chaloupku? Děda s babičkou ji neměli. Neměli tedy ani vlastní dvůr a zahradu. Neměli ale ani záhumenku, kde by se muselo dělat, neměli hospodářská zvířata, ke kterým by se muselo vstávat, neměli nic, co by jim ukrádalo ze života, z času, z kapsy.

A tak zatímco ostatní děti musely ze školy rovnou na pole - a čím bohatší jejich rody byly, tím více práce to generovalo -, děda bral holky k vodě. Naučil je dobře plavat, na pěších výletech znát motýly, babička je obšila pentlemi od hlavy k patě, a tak mami s tetou rozvíjely své malé osobnosti a měly pověst nejlépe oblékaných děvčat ze vsi. Do skromně, ale vkusně zařízeného bytu nikdy nikdo nevběhl v mejšlákách od krav, a tak mohli mít doma koberec. Vlastně luxus. Měli pohodu, klid a spoustu volného času.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Co u sebe nosí ženy

A zatímco potomci sedláků zůstali přikováni ke gruntům, holky šly studovat. A z toho mála, které nebylo za co utrácet, jim rodiče našetřili i něco do začátků. Obě dívky se pak ve městech zařídily k ještě většímu pohodlí. V činžáku s ústředním topením se už ani uhlí ze sklepa nosit nemuselo. Užily si krásný život plný cest, sportu a kultury. Jejich movitější vrstevníci už tady nejsou. Dávno se udřeli na nekonečných latifundiích…

Tohle vyprávím všem, kteří mě přesvědčují, že bych měla něco vlastnit. Ale vlastnictví je stejně jenom přelud. Jen jakási společenská dohoda. Copak tady na tom světě někdo z nás kromě vlastního života něco máme? Snad tak nějak naoko ano, snad se tím někteří i uspokojují. Snad tím ovládají druhé. Nic z toho ale pro mě není. U sebe v nájemním bytě vylezu na terasu, v truhlíku voní bylinky, káva se podává za náklady, a slunce mi svítí na plážové lehátko úplně stejně, jako sousedním vlastníkům domů a bytů. Jen se nemusím s nikým hádat, o nic se starat a o nic se bát. S výjimkou svých nejbližších.

A tím se dostávám k vlastnictví lidí. Jelikož: ne že bychom se i o něco takového mnozí nepokoušeli, anebo to dokonce nepovažovali za samozřejmé. Necháme si to ale jako námět k dalšímu fejetonu...