Eva Kadlčáková: Jednou ráno…

3. listopad 2018
bouřka (ilustrační foto)

Jednou ráno přišel vítr… ba už nad ránem, ba uprostřed noci. Bouřil a vířil, okna se chvěla, meluzína v komíně zpívala. Co chvíli se ozvala podezřelá rána.

Ačkoli jsem byla předtím uklidila všechny předměty, které by mohly spadnout či odletět, rachot na balkóně mi nedal spát. Vstát nebo nevstat?, honilo se mi hlavou, zatímco vichr po balkóně honil kýho vejra. Jít ho vokouknout, nebo nejít? Zkontrolovat to nebo nezkontrolovat?

Jak jsem řekla, noc byla v půli. A moje ranní směna na dohled. Když teď vylezu, uvažovala jsem v posteli, dost se proberu. A já bych se chtěla ještě dospat. Leda, že bych se celou akcí moc neprobudila, že bych ji provedla energeticky úsporně…

Jak se to s tou úsporou myslí: míní se to tak, že když si v noci nerozsvítíte – šátrajíce třeba směrem k wc – a když neotevřete obě oči, nýbrž jenom jedno (!), máte šanci zase rychle usnout. Sice přitom shodíte kabát z věšáku, narazíte do futra a s hrůzou odskočíte od toalety, na niž jste si potmě sedli, a bylo zvednuté prkénko…, ale usnete! Po překonaném šoku celkem rychle usnete.

Ne tak, když otevřete obě oči a už vůbec ne, když cokoli v bytě rozsvítíte, byť by to byl jen display mobilu. Světelný paprsek se zavrtá do vašeho mozku, ten přestane produkovat melatonin – a je to v háji. Než se proces výroby znovu zahájí, zazvoní vám budík. Já to znám, moderuju pořad o zdraví!

Proto jsem se vydala na balkon velmi obezřetně. Potichoučku, potmě a s jedním okem zavřeným. To znamená po špičkách, bosky a bez vidění v perspektivě.  Dá se dokonce říct téměř bez jakéhokoli vidění a ještě v polospánku. Tak se nejlépe bojuje s živly, pravda, když si k tomu nevezmete žádné zbraně…

Eva Kadlčáková: Výročí republiky

Česká vlajka, Česko, Česká republika  (ilustrační foto)

Před dvaceti lety mne zastavila na ulici jakási kolegyně novinářka s dotazem k osmdesátému výročí republiky: co pro mě znamená.

Abych to zkrátil, jak by řekl pan Rose k vyprávění své ženy o rozbitém svatebním servisu ze sklárny Baccarat, není divu, že jsem neviděla tu věc, co k nám přilétla od sousedů. A není divu, že jsem na ni šlápla. Hranatý předmět pod chodidlem chutnal jako tvrdá kostička od lega. Jenže: nebyla to kostička, byla to sklenička! Organický olej, stálo na etiketě tlustého střepu. Tu jsem doširoka otevřela obě oči!

Zatímco se pod mou nohou rozlévala tmavá loužička, patrná na světlé dlažbě i ve tmě, a já se pokoušela dopravit zpátky do bytu tak, aby po mých stopách nedošli Jeníček s Mařenkou až k nám do koupelny, hlasitě jsem sakrovala: kruciš! Teď budu muset rozsvítit velký světlo. Tu nohu si umejt, ošetřit, ovázat… štráchů pitomejch… do rána neusnu!

Jako když jsem jednou dostala smyk a zapíchla se do svodidel v protisměru. Vylezla jsem z nabořenýho auta, zastavily u mě nějaký holky, nestalo se vám něco?, ptaly se vyděšeně. „Ne, ne,“ já na to, „já jsem zrovna přijela.“

Tož tak. Příhoda s automobilem mě naučila nebrzdit ve smyku. A příhoda se skleničkou? „Asi by sis měla dávat větší pozor, do čeho šlapeš,“ podotkl k tomu známý. Jen nevím: myslel tím skleničku od oleje, nebo od Baccarata...?

Spustit audio

Související