O ztrátě iluzí aneb Narozeninový fejeton Evy Kadlčákové

1. prosinec 2018
03755923.jpeg

Právě o narozeninách člověk obvykle bilancuje, jak smýšlí, co se mu povedlo a co ne. No a já jsem se přistihla, kterak sedím s kolegou ve studiu a říkám: „Čoveče, tak já ti už nějak nemám žádné iluze.“

Kolega, páč je ještě o pár let starší, přitakal, že tenhle duševní stav zná, a shodli jsme se, že to nejspíš souvisí s věkem. Ale abychom ke svým létům nebyli tak přísní: ono to je i okolnostmi.

Řekla bych, že první iluze ztratí malý člověk už ve škole. Těší se tam jako blázen, a pak si na něj učitelka zasedne – a je vymalováno.

Škola vůbec bere iluze: o vzájemnosti prvních lásek, o tom, že budu dobrý lyžař, i o tom, že je správné brát se za ostatní. Totiž: ono to správné je, ale dítě pochopí, že je to nevděčné až nebezpečné. Dám příklad:

V šesté třídě nám zbyly na konci roku hodiny z češtiny. Soudružka přišla s tím, že budeme číst Bylo nás pět. Moc jsme se těšili. Pak nakráčela do třídy s Reportáží psanou na oprátce. Byli jsme děsně zklamaní. Přihlásila jsem se a řekla, že my Fučíka číst nechceme, že chceme Bylo nás pět. „Kdo kromě tebe, Evo, ještě nechce číst Fučíka, ať si stoupne,“ reagovala učitelka s ledovým klidem. Zůstala jsem stát sama. S ledovým pocitem.

No… o další iluze holka obvykle přijde spolu s věnečkem. Načež následuje další výrazná ztráta iluzí spolu s pár drtivými rozchody, jakož i po šťastné události s názvem svatba. Klap, a spadla klec… takhle jsme si to manželství nepředstavovali, že?

Následuje ztráta iluzí o kolegialitě v zaměstnání, poněvadž kde jde o peníze, panuje individuální zájem ještě silněji, nežli ve škole, když se jen bojíte, abyste neměli z toho Juldy Fuldy nějakej průšvih.

Samostatnou kapitolou je ztráta iluzí o tom, že v životě stačíme zrealizovat své sny, zvlášť za předpokladu, že jsme si již pořídili potomky a hypotéku. Pak prostě jenom hákujeme v práci a doufáme, že to jednou budeme mít všechno hotové. Jako to žehlicí prkno, o němž jsem teď viděla hezký vtip, a sice, že žehlicí prkno je ve skutečnosti surf, který se vzdal svých snů a šel do normální práce…

Eva Kadlčáková: Jak jsem zakufrovala

Řidička, volant, doprava, automobil, řízení

Toho dne jsem měla volno. A volno si říká o pořádnou nálož spánku! Naneštěstí pořádná nálož spánku u mě vyvolává bolehlav, ale i když to vím, pořád to na sebe zkouším. Když jsem se tedy vykopala z postele, už jsem věděla, že bez prášku se to dneska neobejde.

Když už jsme u těch povinností, nedávno jsem začala učit a velmi rychle jsem ztratila iluze o tom, že by mladá generace vůbec kdy chtěla pracovat.

V průběhu života samozřejmě ztrácíme iluze i o vlastních dětech – že nás budou vždy poslouchat a ctít. No, moudřejší z nás to ani nikdy nepředpokládali. Ale když ze mě dospělý syn dělá blbku…

…To ji ze sebe radši udělám sama. Jako zrovna nedávno. To jsem zase, jako idealistický snílek, na chvíli uvěřila v partnerství. A… nabila jsem si kokos, jak říkal můj tatínek, když jsem byla malá. „Musíš, Evičko, koukat, kam šlapeš,“ nabádal mě. A já na to zapomněla a ťápla do pěkné lidské břečky.

No ale vzpomněla jsem si na jinou poučku z dětství: Blbej můžeš bejt, ale musíš si umět poradit! I sehnula jsem se k botě, znovu se napřímila a otřela tu břečku dotyčnému o ksicht.

Ztratit iluze můžeme. Neměli bychom ale pozbýt páteř a svou vlastní tvář.

Spustit audio

Související