Eva Kadlčáková: Co najdeme na dětském hřišti

Co tedy najdeme na dětském hřišti?

Lavičky! A na nich ty babičky. Žádné zdravé dítě tam nesedí. Každý životaschopný tvor je v pohybu. Pohyb je podstatou radosti. Radost je to, co nás rozzáří. A záře je to, co ostatní přitahuje. Proto babičky natahují tváře ke slunci, co se nepřestává pohybovat oblohou, a chlapečci dlaně po holčičkách, z nichž sálá energie malé ženy.

Pískoviště! Na kterém si žádné dvě děti nevydrží hrát dlouho dohromady. Spolupráce nad cukrováním báboviček je dlouhodobě neudržitelná. Holčičky se pohádají. Kluky nebaví. Ve smíšené dvojici jsou schopni krátkodobé tolerance – vedeni jakousi něžnou ochranitelskou předtuchou. Děvčátka nicméně tento laxní přístup irituje. Dříve nebo později praští chlapečka lopatkou. Malý gentleman jí to neoplatí. Ale beze slova odchází. Vysvobozen pro hru se svými kamarády!

Stromky! Mezi těmi poletují kluci a střílí na sebe pistolkami z klacků. Žádná výchova neučiní z hošíka pacifistu, jestliže jím být nechce. Svou zbraň si vždycky najde. Je předurčen k boji. K pacifismu případně dospěje sám.

Hračky! Mrňavý muž je také naprogramován k volantu a ke kniplu. A proto se na hřišti obklopuje bagry, náklaďáky a autíčky s vylágrovanýma kolečkama. Dívenka se naopak rodí s pudem k vlastnímu porodu, a tak vyžaduje panenky, kočárky a směšně růžové plymo s kraječkama. Který řidič pochopí, že se jí za to nemá smát, ale má jí občas přivézt nákup, ten vyhrál. Která holčička mu za to dá pusu, ta zvítězila taky.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Co nás učí tátové

Houpačky! Houpačky pro dva, pro čtyři i pro jednoho. Nikoli pro tři. To nemůže fungovat. Žádný triumvirát není spravedlivý. Pokaždé se v něm někdo ocitne sám proti druhým dvěma. To už je lepší vsednout na vlastní houpačku a regulovat si své vzestupy a pády po svém. Zároveň to ovšem znamená osamění. A nesdílená radost je poloviční, starost dvojnásobná. Nejlépe tedy houpat se nahoru a dolů ve dvou. Někdy je to stěží snesitelné, ty hluboké propady. Kdo ale nezabrzdí a nesleze, pozná i štěstí z o to vyšších společných konjunktur…

Kolotoč! Na kolotoči se maličcí lidé odstředí do několika skupin. Jedna je dělná, ta točí. Druhá je líná, ta se veze. Třetí má drzost naskočit do rozjetého kruhu, čtvrtá je ochotna riskovat svou existenci a z roztočené centrifugy naopak vyskočit. Dělá se to proti směru jízdy. A odváží se toho jenom málokdo. Jít proti proudu je vždy nevýhodné a o držku. Ale každé společenství potřebuje hrdiny!

No a pak je tu skluzavka! Celou věčnost se na ni mrňata škrábou, čekají ve frontičce, postupují stupínek po stupínku, usilují o vrchol – a pak jej dosáhnou a… jsou dole na to šup! A to bylo všecko?, ptají se překvapeně, tahle krátká jízda? Kvůli tomuhle prchavému okamžiku opojení jsme to všechno dělali?! Ano! Právě kvůli němu. I Faust pro něj upsal duši ďáblu…

...Takový je zkrátka život. A jeho zmenšený obraz. Tak, jak ho najdeme na hřišti pro nejmenší…