Eva Kadlčáková: O lapáliích výchovy

První případ se týkal rozhodnutí, jestli dítě pojede, či nepojede na neoficiální školní výlet. Ten pravý nebyl, korona tomu zabránila. A naše devítka se celé jaro neviděla. Teenagerům se po sobě tak stýskalo, že se dokonce s nadšením vrátili do školy, jakmile to bylo možné. Nekonečné prázdniny vás přestanou bavit právě proto, že jsou nekonečné.

A protože velmi mladí lidé se bavit chtějí, vymysleli, že se na třídní výlet vydají po vlastní ose. A hned na vodu. Někteří rodiče se nabídli (či byli situací a vlastními obavami donuceni), že pojedou jako doprovod. Přesto: soukromá výprava spadla přesně do víkendu, kdy nepřetržitě lilo. A kdy se hladiny řek začaly povážlivě zvedat.

„Neměli byste jezdit, měli byste to zrušit,“ bylo jediné, nač jsem se zmohla. Na množné číslo. Aby to můj dospívající syn nevnímal jako nátlak jen vůči sobě. Samozřejmě jsem mu přála, aby se sbratřil se svými druhy, ale samozřejmě jsem mu nepřála, aby se se svými druhy utopil. Co počít? Držet ho v suchu a možná mu zachránit život. Jenže: třeba se nic nestane, všichni si užijí výlet a můj výrostek mi ten zákaz nikdy neodpustí…

Nakonec jsem se rozhodla dopřát mu potěšení z pospolitosti a nenechat ho trhat partu. Ale doprovodila to aspoň desítkami dobrých rad od někoho, kdo v životě na vodě nebyl, a desítkami esemesek doprovodu, který snad v životě nic jiného než vodu nesjížděl.

Dobře to dopadlo. Kluk se mi vrátil živej. Ale překvapivě se slovy: „Neměl jsem jezdit. Měl jsem to zrušit.“ Proč? „Kluci na mě byli hnusný. Udělali si ze mě otloukánka.“ Který? Já na ně vlítnu! „Mami, ne, jen proboha to ne, měl bych to potom ještě horší.“

Další pitomá volba. Nechat v tom chlapce samotného, anebo zasáhnout v jeho prospěch, jak mi mé mateřské instinkty velí? Podruhé v tomto týdnu jsem se rozhodla je ignorovat. Ale doplnila jsem alespoň desítky dobrých rad, kterak si přirozený respekt získat a z nevýhodných situací asertivně odcházet. „A jak jsem měl asi vodejít? Z lodi?!“ reagoval syn moudře. Matka sklapla.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Ádéhadi

A past, ta sklapla do třetice ve středu. Když se ukázalo, že na závěr předčasně ukončené školní docházky musí se konat i náležitá školní rozlučka, zakončená předčasnou ochutnávkou alkoholu. Mají to někde v lese bůhvíkde, svěřil se kluk, holky už obstaraly pití, tři flašky vodky, tři láhve rumu, dva litry džusu a dvě velký koly. „Ježišikriste,“ vyděsila jsem se, „na to množství vodky a rumu máte těch limonád strašně málo!“

Znovu jsem stála před rozhodnutím: nikam ho nepustit a zkazit mu konec základky, nebo ho vyslat v ústrety průšvihu a otravě alkoholem? Vzpomněla jsem si na sebe. Náš rozlučák byl taky v lese. Kde jinde by mohly patnáctiletý děti pít…

S vírou, že přežije i tentokrát, s pusou na čelo a s desítkami dobrých rad od někoho, kdo za život už přecejen nějakou tu skleničku vypil, poslala jsem své dítě do lesa…

Vrátil se! Heuréka! A vesele mi hlásil: „Tak jsem ti, mami, na ty tvý rady nedal! Všechno jsem vypil! I zelenou! Ale chutná jako Listerine!“

A pak mi vyprávěl, jak se mu kluci omluvili a kolik holek mu vyznalo lásku. „Škoda mami, že jsem tam nezůstal. Zrovna se šli koupat do rybníka!“ Nahý? „Nahý!!“

Tak to zas až příště, Jáchyme, nech si něco na příště… Protože to přijde. Všecko. Kousek po kousku. A budeš to muset vyzkoušet sám. Žádná maminkovská rada tě neodradí, žádný pokus o záchranu tě před životem nezachrání. Můj nejmladší. Už tě musím nechat letět, já vím. Štěstí tě provázej!