Eva Kadlčáková: Co nás učí tátové

„Jako haranti jsme natírali ýmrvére. Furt se něco lakovalo. Nebo malovalo. Nejčastěji puklice od kol. Na zimu nějakou hnědočervenou emulzí, na jaře se to zas čudlalo hadříkem pryč. Jak nemáme bejt všichni poznamenaný – barvy, laky, toluen!“

Jak se ukázalo, puklic od kol – obrazně řečeno – figuruje v dědictví otců víc. Hned další odpověď totiž zněla: „Milovat motory! Možná až moc.“ Víte, jakou otázku slýchají dospívající dcery od svých tátů nejčastěji? Tuhle: „Ty to neslyšíš, ten motor???!!!“

K tomu se tedy musím přidat! I já si na taťku nejčastěji vzpomenu v autě. On mě opravdu naučil motor poslouchat. Taky mi vštípil, že nesmím nikdy, za žádných okolností vjet na přejezd na neutrál, že na něj naopak můžu hezky dojíždět křižovatky a plynule si pak zvolit rychlost odpovídající té skutečné. Taky mi říkal: „Dokud je auto v sebemenším pohybu, můžeš řadit dvojku, vona to vezme.“ A především: „V zatáčce si přidej. A vona tě vytáhne…“

V začátcích pomohl s řízením otec kdekteré z nás. Kdekterou ale taky odradil: „Neměl na mě nervy,“ slyšela jsem v průzkumu často, „furt mi do toho kecal,“ anebo „nikdy mi auto nepůjčil.“

Muži našeho rodu nás odradili i od dalších věcí: „Díky němu nekouřím,“ prohlásila jedna kolegyně, v dětství dostatečně přiotrávená. „To mě můj táta celej život lhal,“ svěřila se další, „říkal mi, že když se dělají bubliny, přestane brzo pršet. Úplná blbost! Pokaždý, když leje a leje, si na něj vzpomenu. Jak mi místo předání nějakýho know how prostě kecal!“

Smějeme se tomu velmi. Co ale k smíchu není, když jiná žena z pracoviště smutně podotkne: „Lidsky a psychologicky mi táta nedal nic.“ Naštěstí převažují pozitivní zkušenosti a jim odpovídající přístup k životu: „Můj táta byl vždycky pozitivně naladěnej. Snažím se ho napodobovat,“ slyšela jsem vícekrát.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Co s sebou vozí ženy

Otcové v nás zanechávají nesmazatelnou stopu. „Učí mě pořád,“ říká jedna z nás, „teď třeba včelařit.“ Co se praktických dovedností týče, převažují ty sportovní. Nejvíce tatínků naučilo své holčičky lyžovat. Následuje plavání a jízda na kole. Vyskytují se ovšem i nezbytné dovednosti typu: pískat na prsty, louskat jimi, rozdělat oheň v přírodě a pytlačit ryby.

„Můj táta mě naučil respektu. Vedl mě k úctě ke starším a k rodinné soudržnosti. Dodnes se scházíme se všemi bratranci a sestřenicemi, jeden druhému pomáháme,“ vypráví mi ta, která si – taky díky tatínkovi – do socialistické školy připravila referát na téma Charta 77 a její význam pro společnost.

To mi něco připomnělo: jak jsme se asi v šesté třídě já a ještě dva kluci přihlásili a ve stoje jsme protestovali proti výuce, že naše město osvobodila Rudá armáda. „No, nemusíš ve škole všechno říkat, Evičko,“ sdělil mi k tomu doma táta, „ale jsi statečná, že jsi vystoupila. A měla jsi pravdu!“

I tomu nás totiž učí naši otcové – máme-li to štěstí. Nebát se. Nejen motorů, vody a včel. Ale ani zbabělců, pravdy a spravedlnosti. Děkujeme!