Co domů tahají děti? Kameny a klacky, živá i mrtvá zvířata a pak už jen špinavé prádlo

Les
Les

Děti mají sběratelské sklony. Nejenom, že sbírají ubrousky a obaly a zátky a všelijaké panáčky. Ale věnují se i sběru odpadu, který pak tahají domů a trvají na tom, že se nesmí vyhodit. Uskutečnila jsem tedy průzkum mezi kolegy, co všechno jsou jejich děti schopné nanosit domů, a tady jsou výsledky.

„Můj syn už vozí domů jen špinavé prádlo,“ nechal se slyšet náš editor, „ale jako malý přitáhl například omlácenej hasičák. Taky mu dodnes nesmíme vyhodit fotbalové dresy, přitom už se do nich dávno nevejde.“

Staré rozbité přístroje (třeba zapalovače), nejrůznější šroubky a součástky se vyskytují mezi dovlečeným haraburdím opakovaně. Dokonce i mezi holčičkami.

Co ale naprosto vede, to jsou kameny a klacky. Nejen moji kluci vždy tahali a tahají domů větve připomínající pistolky a pruty určené k šermování. U nás se kumulují v předsíni, jiné rodiny jim vymezují místo na balkóně, v průjezdu, u zdi domu apod.

„My jsme měli dokonce jeden klacek pojmenovanej,“ vypráví naše produkční, „jmenoval se Dutoj a dcera si z něj později vyrobila kytarku.“ „To moje dcera si vyrobila prak,“ kontruje šéftechnik. „A našemu synovi by se prej mohlo hodit i dřívko od nanuku,“ doplňuje redaktorka.

Přírodniny dominují dětskému zájmu. Z exteriéru do interiéru putují šišky, pírka, choroše, ulity, mechy, kůra. „Naše holčička přitáhla do zahradního bazénu bláto z rybníka. Že se z něj dobře modeluje!“ Dále se často vyskytují kaštany, žaludy a jiné plody, zvířecí lebky, čelisti, zuby, kosti a růžky („Kozí, těch máme několik. Shazujou je kozičky na Helfenburku,“ dozvěděla jsem se například).

Tím se dostáváme k živočichům. Děti je sbírají živé i mrtvé. Takže ve výčtu najdeme uschlé včelky, čmeláky i motýly, chcíplé myši a krtky. A pak už živé exempláře zvířátek, která ale bohužel dětskou péči dlouho nepřežila, jako žáby („Neměla si ve sklenici kam vylézt, tak se tam rozmočila.“), kobylky („Chuděry v láhvi uschly, ale nesměli jsme je vyhodit ani tehdy.“) a pískomily („Ty teda furt rodili. Obvykle každou neděli odpoledne. Ale pak se začali požírat…“).

Děti ale vodí domů i zatoulané psy, nalezené ježky, ještěrky, pulce a slepýše („Jednou se jí vykadil do ruky, tak už to domů netahala,“ zní komentář). „My teď zrovna máme doma dvě sarančata v krabičce,“ hlásí kolegyně. „To já už našla na lince i brouky a červy!“ svěřuje se ekonomka.

Jedna dívenka si přivezla ze školního výletu kachňátko se slovy: „Stálo jen šedesát korun! A na zmrzlinu jsem stejně chuť neměla.“ „Králíka si koupily, aniž se zeptaly!“ líčí jiná kolegyně, „Nádivka se jmenoval. Pak taky chtěly ptáka, toho jsem jim zakázala. Tak ho přinesly z výstavy, jako že ho vyhrály v tombole.“ „A jak víš, že si to vymyslely?“ „No copak bejvaj na výstavě ptáků slosovatelný vstupenky? Bórdelu z toho bylo nemožnýho…“

Ze stejného důvodu vlastně nedělají matkám radost květy a kvítky, která jim jejich kvítka nosí pod nos. „Člověk jim nemůže nic říct, chtějí mi udělat radost,“ komentuje to naše zvukařka, „ale vono to začne hned vopadávat…“ „Naše holka někde vydloubla i stromeček. No už je dneska pěkně vzrostlej.“ „My máme všude doma čtyřlístky. Naše dcera má na ně štěstí,“ říká obchodní zástupkyně, „ona má vůbec štěstí na nálezy. Nachází přívěsky, prstýnky, zlaté knoflíky i peníze.“ To jiný chlapeček nosí jenom letáky, co se má koupit.

A co nejzajímavějšího v odpovědích na můj průzkum zaznělo? „Naše děti si tahaly domů nejvíc ze všeho kamarády!“ „Ty naše šrámy a zranění.“ „A nám se domů vrací staré, uschlé svačiny…“

Spustit audio

Související