Jak jsme šli plavat. Příběh vylíčený v rovině rodičovské a v rovině dětské

Ostatně, praktikujeme to už léta. I když on se teď ke mně veřejně nepřiznává, stejně je rád, že mě tam někde má a že můžu řešit případné nestandardní situace.

K jedné takové došlo hned při první hodině plavání. A nyní vám ji vylíčím ve dvou rovinách.

Rovina A – rodičovská

Byli jsme domluveni, že v úterý odpoledne, kdy on má do půl čtvrté a spolu bychom to nestíhali, sjedu mu já nablind koupit nové plavky a sejdeme se za deset čtyři u stadionu. Jenže: rozhodnout se projet naši malou metropoli před čtvrtou odpoledne, je sebevražda. Cesta, která by jindy trvala tři minuty, se protáhla na dobrých dvacet.

K plavečáku jsem přijela za pět čtyři (takže jak vidíte, dala jsem si forotu, ne že ne!).

„Mami!“ volal Jáchym spěchaje mi v ústrety, „jedeš pozdě, skupina už mi odešla!“ „Tak počkej,“ povídám, strčím mu plavky do ruky a rozhlížím se zoufale po místu k zaparkování. Ale protože žádné není volné, nechávám vůz před garáží s nápisem Neparkovat, pro ozřejmění nouze se zapnutým motorem a blikačkami.

Uháníme do recepce. „Můžete nám pomoct? Jáchymovi utekla skupina do šaten. Je to první hodina, ještě nemá hodinky s čipem.“ „No s tím vám pomoct nemůžu, to si řeší oddíl,“ říká paní za pultíkem. A posílá nás do kanceláře, na což ale nemáme čas, protože hodina začíná za pět minut a já stojím s běžícím motorem na tom blbým místě a na těch blikačkách.

„A pomohlo by, kdybych mu dala svoje hodinky a on by ty děti v šatnách dohnal?“ „To by asi šlo...“ připustí žena a já vtiskávám dítěti svou permici a běžím přeparkovat.

Vytočím se před garážemi, slídím po jediném parkovacím místečku, ani ťuk. Projíždím zpátky ke křižovatce, jde mi hlavou, kam se vrtnu, tady to objedu, říkám si, píchnu to ke sportovní hale, odtud to dojdu.

Ale pak vidím tu kolonu, která oním směrem míří, dojde mi, že než těch pár stovek metrů ujedu, zaparkuju a dojdu, že uběhne aspoň dalších dvacet minut, že kluk bude dávno ve vodě a já tam budu bez čipových hodinek prd platná, že si dneska nezaplavu a že je to celý pakárna a že se na to můžu vyprdnout - a zahnu na druhou stranu a jedu domů! (Pominu, že jsem nezaparkovala ani doma, protože odjet odtud před čtvrtou byla taktická chyba. Ale co by člověk neudělal pro dítě.)

Rovina B – dětská

Jáchym s mými černými hodinkami zamířil do pánských šaten. Zul si své módní teenagerovské boty, které se ovšem špatně zouvají. Vtom přiběhla paní z recepce, že si to rozmyslela, a že on prostě nemůže na maminčiny hodinky na organizovanou hodinu plavání. Potřebuje hodinky žluté a je třeba navštívit onu kancelář.

I počal si teenager nazouvat svou módní obuv, která se ještě hůř než zouvá zase obouvá. Po pěti minutách se znovu octl v recepci. Protože nechtěl jít sám do kanceláře – úřadování přece nesnáší, na to má rodiče – čekal na mě dalších deset minut. Pak pochopil, že už se mě nedočká. Jal se nešťastně hledat kancelář.

Když ji po dalších pěti minutách našel, vystál si tam čtvrthodinovou frontu. Jakmile na něj přišla řada, ukázalo se, že nemůže dostat žluté dětské hodinky, protože nemá dvě stovky. Ty potřebuje jako zálohu. „Co teda mám dělat?!“ ptal se obsluhy zoufale. Paní někam zatelefonovala a domluvila, že smí zálohu přinést příště.

Eva Kadlčáková: Den, kdy mě šikanovala prodavačka v železářství

• Upravit
• Smazat

Byl horký den. Tak horký, že jsem se rozhodla zůstat v relativním bezpečí svého bytu a věnovat se jeho drobným vylepšením – aby byl život v něm snesitelnější než vně.

I vydal se vyčerpaný chlapec, asi tak v polovině lekce plavání, znovu do šaten, zul si ty příšerné křusky, svléknul se donaha, namydlil se a osprchoval podle pokynů na stěně umývárny... aby pak zjistil, že ty plavky, co jsem mu koupila, jsou mu malý!

Tady bychom mohli naše vyprávění skončit, už tak je to krásná pointa. Ale ne dost bylo komplikacím!

Takže: výrostek stojí nahý mezi modrými dlaždičkami, rozpřahuje ruce a zplna hrdla volá: „Já se na to...!“ A zatímco si jadrně ulevuje, utírá se a obléká zpátky všechno, co byl odložil, včetně těch značkových bot, které tou dobou už nenávidí.

Když se objeví v recepci, spustí na něj paní: „Ale vždyť máš plavat, vrať se...“ „Nikam nejdu!“ odpoví Jáchym rezolutně. Brzy z něj bude chlap. A přiloží své žluté čipové hodinky na turniket. A víte co? Nepustily ho! Hodina plavání přece ještě neskončila...

Naštěstí náš virtuální věk stále ještě umožňuje lidem otevřít mechanicky automatická vrátka a vysvobodit nebohého jedince ze zacyklení typu Kafkův Zámek.

Doma to spravila dobrá pizza k večeři a ze srdce jsme se tomu všemu zasmáli. „Vítej do dospělýho světa,“ řekl Jáchymovi jeho starší bratr, „takhle to už teď bude pořád...“