Eva Kadlčáková: O nekonečnosti úklidu

Je to frustrující, ty domácí práce. Nikdy je nemáte hotové. Totiž hotové jste s nimi i z nich každou chvíli, ale přesto nikdy neskončí a vyžadují si novou a novou námahu, která - na rozdíl třeba od sportu - nečiní člověku žádnou radost. S výjimkou té, že je to hotové, ale u ošidnosti takového uspokojení už jsme byli…

Čili přemýšlela jsem nad tím, jak to udělat, aby se doma nedrobilo, nenosily se dovnitř kamínky na botách, nekapalo se nic po zemi, nesnášely se na ni moje vlasy, na nábytek aby nesedal prach, sanitární keramika aby měla samočistící funkci, nádobí aby se samo sdružovalo do dřezu a prádlo aby se samočinně vyžehlilo.

Vymyslela jsem několik řešení. Zaprvé nikoho k ničemu nepouštět, ideálně vůbec do bytu nevpustit živou duši kromě mé, poněvadž bordel mi tam přece dělají zásadně ostatní! Ale to je blbost. Mám děti. Kam bych je asi vyhnala? A navíc: přece předčasně nezhynu na osamění? Za to mi ten pořádek nestojí.

Zadruhé: více zapojit do úklidu ostatní členy rodiny. Ale to přesně vím, jak dopadne: neustále jim to budu muset připomínat, pořád je budu muset buzerovat, já budu za tu protivnou a zlou - a stejně budu mít nakonec pocit, že bych to sama udělala líp. Takže taky nic.

Zatřetí pořídím účinné pomocníky: myčku místo dřezu, sušičku místo žehličky, automatický vysavač s místem pod skříní. No, jenže to všechno já si už jednou vyzkoušela: do myčky budu muset kupovat drahé tablety. Věčně nám bude scházet nádobí. Věčně se budeme dohadovat, kdo ho z myčky vyndá. Přijdeme o půlku skleniček. A všechno, co je ze dřeva, z plastu, teflonu, smaltu či tenkého porcelánu stejně budu muset mýt v ruce.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Dopisy Ježíškovi

Sušička je skvělý pomocník, ale o polovinu oděvů nás připraví, protože se z nich postupně stane prádlo dětské. Šmejdící luxík otrhá třásně z koberců, strhne dlouhou záclonu a ještě mu budeme muset odstraňovat vše z cesty a přenášet ho přes prahy, až si jednoho dne si uvědomíme, že se na to můžeme vyprdnout. Nemluvě o tom, kolik všechny tyhle srandičky stojí.

Takže: jednoduše vypláznu z očí ty čočky. Svět se mi příjemně rozmaže, šmouhy splynou se vzorem podlah a vana sjednotí svůj tón. Nebudu si ničit lak na nehtech úklidovými prostředky a záda ohýbáním nad hadrem, koštětem a kýblem.

A nic mě nebude trápit. Možná smítka vyšlápnutá bosou nohou, ale tak prostě budu chodit v ponožkách! Návštěvy k nám postupně přestanou docházet a práce bude ještě míň. A až si v tom svým chlívečku zestárnu, přestanou být vidět na podlaze i šedivé vlasy!

No, jenže: budu já na to mít odvahu?

…Přestat si ty vlasy barvit?!