Eva Kadlčáková: Konec sexu ve městě

Může mě bavit, může mě štvát, ale nemůže mě překvapit. Teď ovšem, kdy telka odvysílala závěrečnou část naposledy (asi opravdu), zaskočilo mě poznání: seriál se ohrál. Neohrála jsem se s ním i já?!

A nejde jenom o to, že jsme spolu zestárli. Že když mi táhlo na třicet a hrdinkám bylo lehce přes, že jsem si mohla říkat, tuhle vrásku ještě nemám a tenhle problém se mě zatím netýká.

Že když nám všem bylo kolem pětatřiceti, žily jsme své životy takňák pospolu. Že když se Carrie ve čtyřiceti vdávala, mohla jsem doufat, že to taky ještě stihnu. Že když jí utekl ženich, mohla jsem doufat, že tohle nestihne mě. Že když pak několik dnů jen spala a holky ji krmily jogurtem, do hloubi duše jsem jí rozuměla a tu ženskou pospolitost milovala.

A že když pak natáčení skončilo a televize už jenom opakovala staré díly, stávaly se jejich hrdinky oproti mně mladšími a mladšími. Avšak bez ohledu na to: teď jsme všechny stejně definitivně out.

Ovšem, jak říkám, nejde jen o to. Jde i o naše sloupky.

„Nepiš ty fejetony tak osobní,“ napomenula mě tuhle kolegyně. „Jenže o čem bych je měla psát, když ne o sobě?“ namítla jsem v rychlém obranném reflexu. Ale pak jsem o tom přemýšlela víc a kromě argumentu, že nejsou všechny jenom o mě, protože některé jsou i o mých kamarádkách, o mých dětech, o mých rodičích a o mých sousedech – to znamená, všechny jsou vlastně o mně – mě nic pádnějšího nenapadlo. Ach ouvej, musela jsem uznat, už na mě není nikdo zvědavej.

Jako na vyschlý krk Carrie, na tlustého pana Božského nebo na povadlou dračici Samanthu – jejíž představitelka se navíc charakteristiky své postavy veřejně zřekla. Stejně tak, jako iluze o přátelství oněch čtyř žen.

Takže: byl to všechno jenom klam? A pohřbíme ho tedy? Jako hrdinky seriálu pochovaly Mirandinu matku?

Televizní děj je pochopitelně klam. Ale i: fabulace na základě skutečnosti. Vždyť proto jsme se v ní poznávaly, proto k nám Sex ve městě po desetiletí promlouval. Obsahoval situace, jaké v nejrůznějších obměnách prožíváme taky. A Carriin sloupek opakovaně uzavírala pointa, k jaké bychom pravděpodobně sami dospěli.

Eva Kadlčáková: Studentská pečeť

• Upravit
• Smazat

Přišel a podal mi čokoládu. Zas tu stejnou. Jako vždycky. Jako někdy. Jako málokdy. Čokoládu, kterou nemám ráda.

Ve svých fejetonech se upřímně snažím o totéž. Svým příběhem rozeznít ten váš. A dospět k pochopení. Provést autoterapii. A dopřát ji i vám. To by snad mohlo mít smysl… Pokud už ovšem nebylo řečeno vše. Pokud s krví a mlíkem z našich těl nezmizela i šťáva. Pokud už nejsme, já, Carrie i naše dílka, cítit babkovinou, jak říká moje mami. Pak by to totiž bylo lepší zabalit.

Stojím na pokraji rozhodnutí a trápím se: je už čas odejít včas?

Když tu mě vysvobodí historka: „Ještě to děláš?“ ptá se známý v letech mého známého (v letech). „Ještě jo, myslíš, že bych neměl?“ „Jestli můžeš, tak musíš!“ a oba se rozesmějí.

A to je asi rozuzlení. Dokud nás to spolu baví, dokud se máme čemu smát, dokud smíme doufat... nemusíme, ale můžeme!