Eva Kadlčáková: Máme na vybranou
Měli jsme tento týden rozhlasový pořad. Byl o laskavosti. A volali do něj vesměs lidé plní zloby. Úplně mě to otrávilo.
Přitom za mikrofonem je mou povinností držet „pokerface“, být za všech okolností přívětivá a vstřícná. Ale nějak mi nejde být vstřícná k rozmrzelosti, kyselosti a zapšklosti.
Jako by na mne i přes rozhlasové vlny dosedaly kapénky špatné nálady. Jako by to byla infekce. A já chci zůstat zdravá.
Ne nadarmo se používá termín „otravovat“. Jediný člověk dokáže svou záští otrávit, nakazit spoustu dalších lidí. Není divu, že se od takového bacilonosiče ostatní odtahují, že s ním nikdo nechce nic mít.
A tak zavolá do rádia a všechno nám to řekne! Pěkně od plic! To nám to nandal, raduje se doma, to si ulevil! Nebo si ho představuju v hospodě, jak to pak večer vypráví chlapům. Doufá, že získá na vážnosti, když má tolik kuráže. A že ho budou konečně poslouchat…
Ano, respekt a úleva jsou zřejmě podstatou. Permanentně naštvaný člověk je nešťastný člověk, bolavý svým pocitem osamělosti, nepochopení, nedocenění a možná nějaké dávné zrady. O níž se říká, že ji v sobě nemáme hýčkat. Otravuje totiž i nás samé. A pomsta, ta nám nepomůže, ta nás zničí.
Eva Kadlčáková: Když dohlédneme na konec
„Chodí stále po našem boku, nikdy nevíme, kdy uhodí,“ řekl mi v rádiu jeden moudrý pán, povoláním patolog, takže věděl, o čem mluví. O zubaté. Která tu s námi smrtonosně dlí, a proto je dobré vážit si života, dokud ho máme.
Tak, jako by nás mohla udolat negace, kdybychom se v její blízkosti neustále vyskytovali. Proto se doopravdy nerada konfrontuju se zrazenými lidmi. Nechci přebírat jejich model a rychle vyklízím pole.
Jsou totiž naštěstí i jiná pole než válečná. Jsou pole zasněžená zimní nádherou, jsou pole rozoraná a vonící, jsou pole zarostlá tím půvabným plevelem jménem vlčí mák, chrpa a kopretina, jsou pole zlatá dozrálým obilím, jsou pole plná brambor, plná budoucí dobré večeře.
A my máme na vybranou, kterou polní cestou se dáme.
My všichni, přátelé. I vy, škarohlídi. Zkuste to, uvidíte, je to lepší!
Související
-
Eva Kadlčáková: Když nám hrozí pesimismus
Když ta holčička, co se jí svezla taška přes nohy, se tak nakažlivě smála. Když ten kluk, co je syn toho protivnýho člověka, má tak zářivý oči.
-
O ztrátě iluzí aneb Narozeninový fejeton Evy Kadlčákové
Právě o narozeninách člověk obvykle bilancuje. No a já jsem se přistihla, kterak sedím s kolegou ve studiu a říkám: „Čoveče, tak já ti už nějak nemám žádné iluze.“
-
Jak jsme šli plavat. Příběh vylíčený v rovině rodičovské a v rovině dětské
Začal školní rok a s ním dětská i rodičovská zájmová činnost. Mám ráda v životě rozvrh. Naplánovali jsme proto se synem jeho kroužek plavání a můj proužek v sousední dráze.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
