Eva Kadlčáková: Když dohlédneme na konec

U lékaře (ilustr. obr.)
U lékaře (ilustr. obr.)

„Chodí stále po našem boku, nikdy nevíme, kdy uhodí,“ řekl mi v rádiu jeden moudrý pán, povoláním patolog, takže věděl, o čem mluví. O zubaté. Která tu s námi smrtonosně dlí, a proto je dobré vážit si života, dokud ho máme.

Nějak zvláštně platí, že situace přicházejí do našeho bytí samy a přesně načasovány. Aby například předznamenaly to, co se teprve stane. Takže když napříště do pořadu o zdraví dorazila lékařka z mamografu, řekla jsem jí: „Vy mi jdete do rány, zrovna se k vám potřebuju objednat.“

A když pak objevila na jednom z nejkrásnějších míst ženského těla něco, co tam nepatří, vlastně se jenom držela scénáře.

„A teď ten tvůj vzorek prozkoumá ten tvůj patolog,“ poznamenal k tomu lakonicky kolega. Sice jsme se ještě zasmáli a já dodala, že aspoň nebudu potřebovat nový koleno – ale toto přerámování, jak se nalezení něčeho dobrého na všem zlém odborně říká, tak to už nemohlo fungovat. Do pohybu se totiž daly jiné duševní pochody než sebeironické: pochody sebezničující. 

A já bych je teď ráda popsala. Prostě proto, abych složila poklonu lidem s vážnou diagnózou. Nikdo z nás si nedovede představit, čím procházejí, dokud do jejich světa aspoň zdálky nenakoukne. 

Zaprvé, dosavadní perspektiva života se zhroutí. Jestliže jsme měli nějaké dlouhodobé plány, tak je teď můžeme hodit za hlavu. Naše sny už na nás nepočkají. Jestli z nich něco chceme stihnout, je čas si je začít plnit. Ale stihneme to vůbec?

Nejistota a ztráta pevné půdy pod nohama je druhým výrazným znakem. Co bude? Ví to někdo? A kdo, když ne my? My přece známe svůj organismus nejlíp, jak to, že nám nic nesignalizoval? Cožpak už nemůžeme důvěřovat intuici?! Ztráta kontroly nad tím, co se s námi děje, je děsivá. Najednou už o sobě nerozhodujeme my. Všechno řídí květák!!!

A proti zrcadlu stojí neznámá bytost, zpopelavělá, vykořeněná, o dobrých deset let starší. A o značnou část sebedůvěry chudší…

Bože! Bůh, to je další atribut. Opora, kterou se honem snažíme najít. Proč jsme mu dřív nevěnovali víc pozornosti? Třeba by teď při nás stál. A proč při nás vlastně nestojí?? Co jsme komu udělali???

Sebezpytování k reakci na „moribundus“ patří taky. A s ním i hledání viníka: „Za to může ten trapič,“ napadlo mě okamžitě. „Ale tak na něj zase nesváděj úplně všechno,“ pravilo mé rozumnější já. Hodit na někoho odpovědnost za věci minulé, současné i budoucí, by snad bylo jednodušší. Vlastně se nelze divit, že se o to ve stavu paniky pokoušíme.

Eva Kadlčáková: Lenora

Lenost, odpočinek, siesta, žena na gauči

Dnešní fejeton začneme hudebním citátem: „Lenoro, nechej mě aspoň udělat jídlo, nebo ti tady umřu,“ zpívá Radek Pastrňák v jedné ze svých raných písní. Asi po minutě velmi volného intra, do kterého se ozývá akorát lenivé mručení.

Vždyť: Kdo zaplatí hypotéku?  Jak ty děti vyrostou? Kdo pomůže starým rodičům? Umřu dřív než oni… A nevidím náhodou tohle krásný předjaří naposled?...

Najednou zřetelně víme, co je podstatné a co potřebujeme vyřešit. Přehodnocení priorit funguje dokonale. Ale radost z každé chvíle? Z toho pohledu na krásné předjaří? To se překvapivě nedostavovalo skoro vůbec. Spíš se člověk topí v hrůze. Tak to je…

A pak mi zavolali. Že můj vzorek je negativní. A to je u doktora pozitivní! Teprve potom se z té bledé, rozhozené paní zase vyloupla holka s ruměncem ve tvářích a s jiskrou v oku. A začala se shánět po novém kolenu! Aby si to tu ještě mohla pořádně užít... 

Protože čas, který je nám daný, je konečný. Ale žije se zatraceně líp, když na ten konec nevidíme!

Spustit audio

Související