Eva Kadlčáková: Novoroční předsevzetí a kam s nimi

Jak už tady také zaznělo, vodní prostředí a jeho blízké okolí je bohaté na záporné ionty, což prý povzbuzuje mozkovou činnost, a tak potřebujete-li načerpat inspiraci, načerpejte si vanu!

Bazén o délce padesát metrů, šířce dvacet pět metrů a hloubce dva celé dva metry – nebojte se, děti, nebudeme počítat, za jak dlouho se taková nádrž napustí – tak tedy takový bazén je přímo balzámem pro naši šedou kůru mozkovou a stavem beztíže pro náš mozkomíšní mok! To je voda na mlýn naší kebule, a to by v tom byl vodník, abychom nevyprodukovali alespoň jednu nosnou myšlenku!

Čili jsem se vypravila na plavečák. Jenže: vypravili se tam všichni! A musím říct, ani na moment mě nenapadlo, že jsou tam podobně jako já na lovu nápadů – a zároveň, protože je dobré spojit příjemné s užitečným, aby si napravili záda.

Ale celkem hned mi došlo, že ty korkové zátky, které ucpaly bazén, pohupují se u břehů, takže se nemáte kde odrazit, anebo se pomalu pohybují drahou a ani náhodou se vám neuhnou, že to jsou ztělesněná novoroční předsevzetí!

Za čtvrt hodiny prodírání se mezi bójkami jsem to vzdala. A nebyla jsem jediná. Pán, co plaval vedle mě, a plaval tak dobře, chudák,  vylézal z bazénu spolu se mnou. Smutně jsme se na sebe podívali. Dole v hale jsem oslovila recepční. „Ano,“ přitakala, „to jsou novoroční předsevzetí. A potrvá to do konce února,“ dodala zkušeně.

Zamířila jsem do sauny. Když jsou všichni ve vodě, v sauně by mohlo být volno. „Ba ne,“ na to lázeňská, „tady máte předposlední klíček. Jsou tam skoro samé nové tváře. Jen dneska jsem vysvětlovala třem lidem, jak to tady chodí.“  Brďo!, povzdychla jsem si a šla se vecpat na hřad do potní komory.

Za takovéhle situace v sauně moc nezrelaxujete. Zaprvé se nenatáhnete. V pololeže si pálíte kolena a vsedě si paříte hlavu. Navíc posloucháte hovory nově příchozích, kteří ještě nepochytili, že v sauně se šeptá. Tady vás nic tvůrčího nenapadne! 

Jak jsme šli plavat. Příběh vylíčený v rovině rodičovské a v rovině dětské

• Upravit
• Smazat

Začal školní rok a s ním dětská i rodičovská zájmová činnost. Nevím proč, možná z nedostatku imaginace, mám ráda v životě rozvrh. Naplánovali jsme si proto se synem na každé úterý od čtyř jeho kroužek plavání a můj proužek v sousední dráze.

Naštěstí já jsem takovou starost neměla. To, o čem budu dneska psát, bylo nad horské sluníčko jasné: Milí spoluobčané, napíšu, strčte si svá novoroční předsevzetí za klobouk. A jděte třeba na procházku! Běhejte přírodou, tam se snad pár desítek let ještě vejdeme. Šlapáním vody nezhubnete a pouhým pocením se také ne! Však vy na to přijdete, kamarádíčkové… jenže až na konci února! Tak nám zatím nekažte radost a zdekujte se hned, i se svým ručníkem!

Jenže – a tento fejeton to dokládá – já vlastně nemám ráda omezování! Ani své, ani ostatních. Tak co si s tím počít?

Mám to! Navrhuji všem plavečákům, saunovým světům, posilovnám a jiným obětištím, aby vyhradily část otvírací doby novoročním předsevzetím. Druhého ledna by se na dveřích objevila cedule: Od nynějška až do začátku března v čase 15:00 až 17:00 vstup pouze novým zákazníkům. No a ti, kterým by nadšení, vůle i píle vydržely (a zákonitě by se, například na tom bazéně, přestali koupat, nýbrž začali by i plavat), ti by s námi takové opatření jednou jistě ocenili.

Kdy? No přesně od nynějška za rok!