Eva Kadlčáková: Rok splněných přání

Padající hvězda, hvězdy, obloha, nebe, vesmír
Padající hvězda, hvězdy, obloha, nebe, vesmír

Loni na Boží hod vánoční mi před očima spadla hvězda. Tak jasně a krásně, tak naléhavě mi přeletěla přes cestu, že nebylo možné pomyslet si nic jiného, než: „Letos se to stane!“

S povznášejícím pocitem jsem se dál posouvala ztemnělou krajinou, držela se volantu svého auta a přemýšlela, co to tak asi bude. Něco velkého, to bylo jisté. Možná konečně štěstí, muška jenom zlatá! Sen, který roky sním. Přání z kategorie těch, jaká svojí vůlí neovlivním. Tužba mezi nebem a zemí – někde odtud, kudy plachtila ta létavice.

Uběhlo pár dní, utekly týdny, propluly měsíce… a nic! Znáte to, po čase na podivný jev zapomenete a příslib zázraku přestanete brát vážně. Až uprostřed léta! Toho horkého, sálavého léta, jakoby najednou ledy roztály a kry, které se nehýbaly roky, ani když jsem do nich tloukla, ani když jsem je letovačkou rozpouštěla, ostrými ženskými nehty do nich ryla, ty kry se najednou rozestoupily… a pod nimi byla voda čistá jako studánka. Vlahá, lesklá a lákavá.

Chvíli jsem se rozmýšlela, přece jen, když člověk na něco přestane tlačit, není to jenom otázka vůle, je to i záležitost úbytku touhy. Ale vždyť jsem to vždycky tak chtěla, říkalo mi mé druhé já, a má-li to mít happyend, nechť ho to má!

„A tak jsi, Evíku, vstoupila podruhý do stejný řeky,“ komentoval to můj přítel na telefonu. „Do stejný né,“ já na to, „tentokrát je to jiný…“

Už asi tušíte, jak moc jiný to bylo. Lidi se neměněj a od poezie vás velmi rychle vracejí k próze. Muška, kterou jsem si tentokrát trpělivě nechala sedět na rameni a při každém známém zašimrání se ukrotila a po ní neplácla, se mi na to rameno nakonec vykakala.

„Ale to se taky dalo čekat, ne?“ podotkl k tomu zase telefonista. A já musela přiznat, že má pravdu, akorát že jsem opět bez mušky a…

„Se.. na to pes!“ prohlásila jsem nakonec směrem ke kamarádce, která přišla s radou, abych si napsala seznam přání, odeslala ho k nebesům do letošních Vánoc a ono se mi to dozajista všechno splní. Protože někde psali, že to tak bude, že obloha slibuje protentokrát zázraky stoprocentní.

O ztrátě iluzí aneb Narozeninový fejeton Evy Kadlčákové

03755923.jpeg

Právě o narozeninách člověk obvykle bilancuje, jak smýšlí, co se mu povedlo a co ne. No a já jsem se přistihla, kterak sedím s kolegou ve studiu a říkám: „Čoveče, tak já ti už nějak nemám žádné iluze.“

„Leni,“ povídám jí, „já už si přeju jenom svatej klid. A vůli boží.“ Mžikala na mě nevěřícně. „No fakt,“ vysvětluju tedy, „když si něco moc přeješ, tak toho asi opravdu dosáhneš. Ale úplně jiná otázka je, jaký to bude mít důsledky.“

Protože ne každá věc, kterou nekriticky chceme, je ve skutečnosti ta pravá. A protože v každém dosaženém přání je ukryt zárodek konce. Jako když se vyšplháte na vyhlídku, a pak už vám nezbývá, než spustit se dolů. Někdy takřka neznatelně, jindy šusem. Možná si toho sešupu ani nevšimnete, možná si pěkně namelete pusu. To je próza života.

Ale abychom skončili poezií: Každého dne se sice něco končí, ale také se něco počíná, něco překrásného se počíná…

Tak šťastný nový rok vám přeju. I díky přáním, která zůstávají nesplněná! 

Spustit audio

Související