Eva Kadlčáková: O plagiátech

Ten výstižný pojem se mi zalíbil: „Je tvůj, nebo jsi ho někde slyšela?“ reaguju. „Ne ne, ten je muj,“ hlásí hrdě Hanka. A smějeme se tomu a já mám hned námět na fejeton!

Je totiž super, když mají lidi vlastní nápady a neobšlehávají je od druhých. Osobně jsem v sobě měla odmalička tolik hrdosti, že jsem neopisovala ani od souseda. Napovědět si dám, to ano. Tahák si vypracuju. Lovím v něm jak zjednaná – nemám totiž vůbec žádnou paměť. Ale řešení záhady hrozně ráda vymyslím sama a určitě nebudu po nikom žádat, aby ji vyřešil za mě a já že bych se pak pod to podepsala. O to víc mě překvapuje, když to dělají jiní.

Nápady mají totiž cenu zlata. Na dobrém nápadu, když ho dotáhnete do konce, můžete zbohatnout. A já nikdy s nápady neměla potíže. To spíš s tím jejich zpeněžením. Takoví jsou prý lidé s ADHD – samé nápady a kde nic, tu nic. Kdybych uměla své náměty prodat, musela bych mít miliony. Zatím mám ale nejspíš jenom to ADHD.

A v patách hordu napodobitelů. Například v mládí za mnou jak stín šmejdila jedna zprávařka. Taková šedá myška to byla. Ale zprávy četla skvěle, já bych to tak nesvedla. Svedla jsem ovšem jiné věci a to jí nedalo spát. Začala tedy také zkoušet reportáže a později, když jsem odešla do televize, ocitla se najednou v konkurenčním pořadu. Začala jsem učit a šup, už na té škole taky byla. Nakonec jsem naši hru na honěnou vzdala. Moudřejší ustoupí, říkala jsem si. Ale kariéra zůstala jí…

„Píšete úžasné fejetony,“ hlásila mi jindy jakási žena. Než jsem se stačila usmát, dodala: „použila jsem jednu vaši zápletku do svý knížky…“ A já už jsem se zmohla jen na: „Tak to vám teda pěkně děkuju.“

O ztrátě iluzí aneb Narozeninový fejeton Evy Kadlčákové

• Upravit
• Smazat

Právě o narozeninách člověk obvykle bilancuje, jak smýšlí, co se mu povedlo a co ne. No a já jsem se přistihla, kterak sedím s kolegou ve studiu a říkám: „Čoveče, tak já ti už nějak nemám žádné iluze.“

Co se knížek týče, já si píšu ty své. A občas se na nějaké podílím. Pomůžu se sbíráním faktů, s jazykovou korekturou, se stylistikou. Autoři jsou obvykle vděční a uvedou mě aspoň do tiráže, pokud se se mnou nepodělí i o honorář. Ne tak můj poslední spolupracovník. Nechal si za sebe odvést většinu práce a vydal ji čistě pod svým jménem. To bylo slávy na literárním večeru, kam mě zapomněl pozvat: dva interpreti, dva kmotři, dva muzikanti, ale jenom jeden autor. Který bez skrupulí přijímal gratulace od slzícího publika. Pěkně jsem to napsala, pravda…

A to umělecké počiny nejsou jedinými, ve kterých se lidé opičí. Stačí třeba běhací pás, který si pořídíte  –  a sousedi ho hned musejí mít taky. Nebo lavička na zápraží – známí na ní vypijí kafe a honem si objednají úplně stejnou.

Jedna kolegyně si podle mne onehdy nechala ostříhat vlasy! Poprvé to mohla být náhoda, podruhé už stěží, potřetí jsem ji zastavila: „Hele dost, už nemám, kam bych ti utekla. A do krátkýho účesu nejdu.“ Tak do něj šla ona a konflikt původnosti byl vyřešen.

Jen si pořád říkám: proč to ti lidé dělají? Možná jim chybí vlastní invence. Možná talent. Možná slušnost. Možná ale také, že nás v skrytu duše obdivují a nevědomky nám o tom podávají důkaz. Možná, že jsou vlastně nešťastní z toho, jak jsme pořád o krok napřed, jak musejí kráčet v našem stínu. A nás neubude, když jim uhneme z cesty a necháme zasvítit slunce chvíli taky na jejich hlavy.  Koneckonců – my víme své. A navíc: světská sláva – polní tráva!