Eva Kadlčáková: Těžké dárky

Typickým příkladem jsou stárnoucí rodiče, kteří s oblibou prohlašují: „My už nic nepotřebujeme; a dyť nám nic nekupujte; nebo: a tak nám teda pořiďte jenom nějakou blbost.“ To je tedy rada za všechny prachy. I kdybychom je měli a utratit chtěli, co s tím???

 Budeme-li doslovní, neobdarujeme své drahé buďto vůbec ničím – a to přece nejde, nebudou sedět u stromečku s prázdnýma rukama, když ostatní rvou pestrobarevné papíry na cucky a ty létají všude vůkol - anebo jim koupíme další vonnou svíčku a pěnu na holení. Budou mít opravdovou radost? No nebudou, to si řekněme upřímně!

Začneme tedy uvažovat prakticky. Říkají, že už nic nepotřebují, ale blbne jim lux a dědu pořád zebou nohy. Takže: opatříme nový vysavač a elektrickou bačkoru. Co se stane?

Budou rozpačití z příliš objemných darů, vybalí lux a prohlásí: „Ale dyť nám přece ten starej stačí,“ a o nahřívací botě: „Jen jestli vono to neprobíjí...“ A před příštími Vánocemi najdeme vysavač i bačkoru v originálních krabicích hluboko ve skříni.

Tak jinak: co kdybychom je letos poslali k moři? Nebo do lázní? To bude pěknej dárek! Odpočinou si a budou mít na co vzpomínat... „A já už nikam nejedu!“ zahlaholí děda nad poukazem k nezaplacení. „Ale no tak, táto!“ pokusí se babička usměrnit svého muže. Ten se ovšem zabejčí: „A dyť víš, že jsem nejradši doma, jinde se nevyspim, kolena mě bolí, co já se budu někam štrachat!“ „Tak teda,“ pípne rozpačitě babi a obrátí se směrem k nám, „nechtěli byste ject vy?“ A jsme znovu tam, kde jsme byli...

Eva Kadlčáková: Dopisy Ježíškovi

• Upravit
• Smazat

Vracela jsem se uondaná z práce a míjela rozsvícený byt ve zvýšeném přízemí. Na okně zevnitř byla nalepená obálka. Kdo si doma lepí obálky na vokno??, ptala jsem se udiveně sama sebe. A pak mi to došlo: dopis Ježíškovi!! No jo, přece! Vánoce jsou tady!

Osobně se mi osvědčil model splnit starouškům jejich skutečná, byť třeba nevyslovená přání: náš tatí například miluje sportovní přenosy. Zvlášť tenis. A protože ten už na běžných kanálech prakticky nedávají, platím mu sportovní kanál a taťka sleduje tenisová utkání denně a 365 dní v roce. A když se zrovna nehraje turnaj z nekonečné série ATP, tak je to třeba zpoplatněný zápas Ligy mistrů, který taťka na rozdíl od ostatních má, a tak je ještě může pozvat a dopřát si s nimi u telky a u pivka malý společenský zážitek.

No a jak reagovat na obligátní a rok co rok opakované přání partnera: „Já chci jen mír!“? Jako ženská, která se potřebuje občas pohádat, mu tento sen splnit nemohu. Jako ženská, která s těmi těžkými dárky ale pořád srdnatě zápolí, nakonec vždycky něco vymyslím: tričko se znakem „peace“, standardu s nápisem „Světu mír“, anebo dvoudílný román od Lva Nikolajeviče Tolstého. Nic z toho nepotřebuje. Epopej nepřečte, vlajku nevyvěsí, triko ale užije. A rozhodně se všemu s chutí a láskou zasměje.

A o to jde, ne?