Eva Kadlčáková: Těžké dárky

vánoční dárek
vánoční dárek

Dnes budu psát o těžkých dárcích. Ne ale co do hmotnosti, nýbrž nároku na naši fantazii. Oč méně (anebo méně přesně) si toho naši bližní přejí, do tím těžší pozice nás stavějí...

Typickým příkladem jsou stárnoucí rodiče, kteří s oblibou prohlašují: „My už nic nepotřebujeme; a dyť nám nic nekupujte; nebo: a tak nám teda pořiďte jenom nějakou blbost.“ To je tedy rada za všechny prachy. I kdybychom je měli a utratit chtěli, co s tím???

 Budeme-li doslovní, neobdarujeme své drahé buďto vůbec ničím – a to přece nejde, nebudou sedět u stromečku s prázdnýma rukama, když ostatní rvou pestrobarevné papíry na cucky a ty létají všude vůkol - anebo jim koupíme další vonnou svíčku a pěnu na holení. Budou mít opravdovou radost? No nebudou, to si řekněme upřímně!

Začneme tedy uvažovat prakticky. Říkají, že už nic nepotřebují, ale blbne jim lux a dědu pořád zebou nohy. Takže: opatříme nový vysavač a elektrickou bačkoru. Co se stane?

Budou rozpačití z příliš objemných darů, vybalí lux a prohlásí: „Ale dyť nám přece ten starej stačí,“ a o nahřívací botě: „Jen jestli vono to neprobíjí...“ A před příštími Vánocemi najdeme vysavač i bačkoru v originálních krabicích hluboko ve skříni.

Tak jinak: co kdybychom je letos poslali k moři? Nebo do lázní? To bude pěknej dárek! Odpočinou si a budou mít na co vzpomínat... „A já už nikam nejedu!“ zahlaholí děda nad poukazem k nezaplacení. „Ale no tak, táto!“ pokusí se babička usměrnit svého muže. Ten se ovšem zabejčí: „A dyť víš, že jsem nejradši doma, jinde se nevyspim, kolena mě bolí, co já se budu někam štrachat!“ „Tak teda,“ pípne rozpačitě babi a obrátí se směrem k nám, „nechtěli byste ject vy?“ A jsme znovu tam, kde jsme byli...

Eva Kadlčáková: Dopisy Ježíškovi

Dopis Ježíškovi, dítě, psaní, Vánoce

Vracela jsem se uondaná z práce a míjela rozsvícený byt ve zvýšeném přízemí. Na okně zevnitř byla nalepená obálka. Kdo si doma lepí obálky na vokno??, ptala jsem se udiveně sama sebe. A pak mi to došlo: dopis Ježíškovi!! No jo, přece! Vánoce jsou tady!

Osobně se mi osvědčil model splnit starouškům jejich skutečná, byť třeba nevyslovená přání: náš tatí například miluje sportovní přenosy. Zvlášť tenis. A protože ten už na běžných kanálech prakticky nedávají, platím mu sportovní kanál a taťka sleduje tenisová utkání denně a 365 dní v roce. A když se zrovna nehraje turnaj z nekonečné série ATP, tak je to třeba zpoplatněný zápas Ligy mistrů, který taťka na rozdíl od ostatních má, a tak je ještě může pozvat a dopřát si s nimi u telky a u pivka malý společenský zážitek.

No a jak reagovat na obligátní a rok co rok opakované přání partnera: „Já chci jen mír!“? Jako ženská, která se potřebuje občas pohádat, mu tento sen splnit nemohu. Jako ženská, která s těmi těžkými dárky ale pořád srdnatě zápolí, nakonec vždycky něco vymyslím: tričko se znakem „peace“, standardu s nápisem „Světu mír“, anebo dvoudílný román od Lva Nikolajeviče Tolstého. Nic z toho nepotřebuje. Epopej nepřečte, vlajku nevyvěsí, triko ale užije. A rozhodně se všemu s chutí a láskou zasměje.

A o to jde, ne?

Spustit audio

Související