Eva Kadlčáková: Dárky, s nimiž nepochodíme II.

Oběživo. To nejsou jenom peníze. To jsou i některé (vánoční) dárky, které se staly – oproti původnímu záměru – putovními. Jedná se o takové dary, které adresáta buďto nezaujaly, anebo si řekl, to by byl pěkný dárek pro tetu Bětu, a uložil je k ledu do příštího roku.

Moje babička takto nakládala se všemi bonboniérami, které kdy dostala. Osobně o ně nestála, a aby je jen tak otevřela, když jsme přijeli na návštěvu, to jí připadalo škoda. Ne že by byla lakomá, babička pro nás vždycky měla mísu mnohem lepších buchet. Ale čokoládové bonbóny v celofánu jí zkrátka připadaly jako nadbytečný luxus, který je výhodné poslat dál.

A tak bonboniéra skončila na skříni a při vhodné příležitosti se přestěhovala do rukou někoho, kdo právě něco slavil. Mělo to jen dva háčky: a) jestliže oslavencovy jmeniny, narozeniny atd. nastaly až za delší čas, čokoláda zpráchnivěla; b) jestliže babička zapomněla, od koho bonboniéru dostala, za pár měsíců ji vrátila témuž člověku i s gratulací. Z toho plyne: posílat nevhodné dárky dál je krajně nebezpečné!

Pravda, o Vánocích si obvykle nenadělujeme bonboniéry, přesto o kolující dárky není nouze. Typickým příkladem jsou svíčky. Varuji vás před nákupem něčeho tak neoriginálního, jako jsou vonné svíce. Všichni jich za léta a léta, co přišly do módy, máme doma desítky a nevíme, co s nimi. Notorických romantiků, kteří si před každou horkou vanou podpalují koupelnu, je přitom mezi námi jen pár. My ostatní je skladujeme po skříňkách a po šuplících a spotřebováváme jen velmi pomalu.

A tak není divu, že občas pojmeme myšlenku zabalit některou z nich do hedvábného papíru a dát ji… třeba švagrové, protože nás pro ni vůbec, ale vůbec nic kloudného nenapadá. Fajn. Jedné z pětapadesáti svíček jsme se zbavili. Ale co se nestane: za rok se tatáž, nám dobře známá svíce objeví na poličce naší matky. „Mami, odkud máš tu svíčku?“ „Od Simony.“ „Od Simony? Té jsem ji loni dala já!“ Ano, ani švagrové, snachy našich matek, si nevědí rady, čím potěšit svoji tchýni. A tak ji nakonec zklamou… Pročež: „musíme-li“ již poslat oběživý dárek dál, dávejme bedlivý pozor na to, komu ho darujeme. Volme co největší vzdálenost pokrevní i zeměpisnou…

Vedle čokolády a vosku patří k oblíbenému oběživu flaška kořalky, mizerně broušené skleničky, šampony, levné parfémy a tužky. Sada tužek v úhledném pouzdře je dárek, který nikoho neurazí, ale – položme si ruku na srdce – ani nenadchne. A navíc: vybalíme-li pero z krabičky a začneme je používat, co potom s prázdným pouzdrem? Vyhodit? To je nám líto. A jiná propiska už se do pouzdra nevejde anebo nehodí.

Idea, že zachováme-li dar v neporušeném stavu, budeme jím později moci obdarovat někoho dalšího, se nabízí. Přijmeme ji a do roka a do dne se ztrapníme vyschlou propisovačkou. Poučení: před přeposláním staré věci dál alespoň zkontrolujme její funkčnost!

Ze všeho nejvíc bych se ale přimlouvala za to, abychom vánoční oběživo přestali produkovat. Naši blízcí by nám opravdu měli stát za trochu duševní i fyzické námahy vymyslet a pořídit jim milý, osobní dárek. A pokud ne, pak jim snad raději nedávejme nic. Obíhající dárky jsou zahanbením pro obě strany. A pošlete-li navíc do oběhu dárek ohmataný či reklamní (!!!), stává se urážkou…

Tak vám přeji další bezstarostný adventní týden!

Spustit audio