Kadlčáková je píp

Prach, špína, smutný smajlík, deprese. Ilustrační foto
Prach, špína, smutný smajlík, deprese. Ilustrační foto

Už si nepamatuji jméno té ženy, o níž kdysi vyšlapal neznámý autor do čerstvého sněhu na řece obrovský ostudný nápis: X je píp! Přičemž za X dosaďte příjmení, za píp nelichotivé pojmenování (pomůcka: začíná stejnými písmeny).

Napsala jsem o tom tenkrát fejeton a paní nebo slečnu náležitě politovala. To jsem ještě nevěděla, že se stejnou informaci dočtu jednoho dne i o sobě…

Pravda, v mém případě byl anonym ohleduplnější: ušetřil mě pohany před celým městem a načmáral nápis pouze prstem do prachu ve společných garážích.

Nicméně účinkem se neminul, poněvadž jestli nikdo jiný, objevila jsem významný kosočtverec se svým jménem na ploše našeho vozíku – ano, poněkud neprakticky „vypípčeného“ v prostoru parkovacích stání – minimálně já. A předpokládám, že právě mně byl tento otevřený dopis prioritně určen. Takže už to vím. Totiž víme. Já a dotyčná X.

Co z takového poznání pro nás vyplývá? Bohužel vědomí, že máme nepřátele. Kdyby totiž pisateli vadily jenom naše věci, napsal by například: Milá paní, odstraňte si ten za… (…tracenej) vozejk! Kdyby mu nekonvenovaly naše činy, vzkázal by: Děláte hovadiny, vážená. Jestliže ale cítí potřebu vyjádřit se k naší osobnosti jako takové, obtěžujeme jej už svou samotnou existencí.

Dalším nepříjemným poznatkem je fakt, že nepřítel je nablízku. S X žije v jednom urbanickém celku, se mnou v jednom baráku! Píp, píp, píp! Nejspíš kolem nás chodí a zdvořile se usmívá.

Pro mě a X z toho plyne hrozba stihomamu, při němž se budeme podezíravě otáčet po každém, koho potkáme a kdo nás pozdraví s nápadnou ochotou. Když to necháme propuknout, za čas se zblázníme, skončíme na kanapi psychoanalytika, ve vězení vlastního obýváku anebo v zajetí zmučené mysli. Osobně mám to období teprve před sebou. A co ty, X, jak ty jsi z toho vyšla?

Já se rozhodla pro preventivní rozbor: Co vedlo tvůrce k ilustraci onoho krátkého textu? Bezprostředním impulzem byl dozajista vozík. Stál tam blbě? Stál! Proč stál blbě? Protože jsem neměla sílu dotlačit ho do sklepa. Proč jsem neměla sílu dotlačit ho do sklepa? Protože jsem slabá žena.

Eva Kadlčáková: Lenora

Lenost, odpočinek, siesta, žena na gauči

Dnešní fejeton začneme hudebním citátem: „Lenoro, nechej mě aspoň udělat jídlo, nebo ti tady umřu,“ zpívá Radek Pastrňák v jedné ze svých raných písní. Asi po minutě velmi volného intra, do kterého se ozývá akorát lenivé mručení.

Proč jsem nepožádala o pomoc muže? Protože má prasklé obě sítnice a nesmí tahat těžké věci. Proč jsem nepožádala jiného muže? Protože jsem hrdá, zvyklá spoléhat jenom sama na sebe a myslela jsem si, že to prostě nějak vyřeším. A proč jsem to tedy nevyřešila, sama samička, když jsem tak soběstačná? No protože jsem přece ta píp píp blbka, není-liž pravda, neznámý kritiku?!

Ale jsem taky statečná holka, drahý pisateli. Vzala jsem na sebe odpovědnost, podepisuju se pod ni celým jménem a tak nějak žensky hrdinně a směšně ji táhnu a táhnu. Někdy se zatnutými zuby, pravda, někdy se sebezapřením, ale zároveň i s nebývalou vůlí. Nikdy bych do sebe neřekla, kolik mám síly. Ve svalech ale není...

Co kdybys mi s tim vozejkem radši pomoh‘, člověče?

Spustit audio

Související