Eva Kadlčáková: Zapomnění

Jako každý rok touhle dobou mi jdou hlavou stejné myšlenky. A s pamětí souvisejí. Jan Palach se upálil proto, aby probudil národ z letargie, do které se ten propadal po srpnu 68. I když země pořád ještě žila v nesouhlasu, už se začínala smiřovat s vnuceným stavem věcí. Jedině, kdyby ji býval ten mladý muž opravdu probral, nebyla by jeho smrt zbytečná.

Právě o slovu zbytečná se vždy diskutuje. Moje verze je spojená s mladým životem a se smutkem z toho, že skončil, aniž by tím násilím na sobě samém něco vyřešil. Není samozřejmě zbytečná s ohledem na tehdejší události, celonárodní smuteční pochody, excitované národní vědomí… které ale později zase uhaslo. A štiplavý dým spálené kůže se rozplynul. Kdo ho však jednou ucítil, už vždycky si ho vybaví.

V tom je ta dvojakost lidské oběti. Náš mozek má tendenci vytěsňovat špatné, vracet se k tomu dobrému. Lidi sami, když jsou uzamknuti v nesvobodě, hledají si malé soukromé úniky do vlastního, docela radostného světa.  Prostá, ničím záměrně zlá obyčejnost, postupně překryje potřebu vymezovat se vůči bezpráví a stále dokola se s ním pouštět do boje. Ten zůstane už jen jednotlivcům. A smutek, až na každoroční připomínku bolesti, pouze těm nejbližším.

Ale to každoroční memento je důležité. Potřebujeme morální autority, potřebujeme národní hrdiny. Což oportunisté taky velmi rádi rok co rok zpochybňují. Nač riskovat život, blahobyt, vzdělání atd., když se dá kličkovat a plus mínus vyjít? Protože právě v tom, že obětujeme něco či mnoho ze svých jistot, je pokrok, je život v pravdě a lidskost.

Vím, navršila jsem teď na sebe několik patetických frází. A vysloužila si výsměch mnoha z vás. Jenže: mně nepřipadají slova čest, pravda, spravedlnost, férové jednání nebo i hrdost, soucit a oběť jako přežitek! 

Luboš Dvořák: O Janu Palachovi

• Upravit
• Smazat

Napsat sloupek o Janu Palachovi, dvacetiletém studentu filozofie, který se před 50 lety v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a sám sebe zapálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, je úkol těžší než hora.

Bohužel kolem sebe pořád slýchám opak. Kdekdo radí: musíš být sobec, dělej, co je dobré pro tebe, hlavně si to užij – na výsledku nezáleží. Jak to, že na výsledku nezáleží? Od kdy na výsledku nezáleží? Kdy se nám tohleto stalo? Že jsme začali vyznávat okamžitý, jednorázový užitek a prospěch, de facto bezohlednost?

Možná právě tohle chtěl akcentovat muž, který ze sebe před pár dny učinil novou živou pochodeň. Proč, když je demokracie a máme se dobře?, ptáme se mezi sebou dnes a stejně jako u Palachových nástupců pochybujeme, jestli si neřešil vlastní problémy, jestli je úplně normální.

K tomu už mám jen dvě poznámky. Zaprvé: Není, nikdo z těch, kteří kdy tak vysokou osobní obětí bojovali za pravdu, nebyl všední. Byli to a jsou lidé s odvahou, vizí a vírou. Mimo jiné v nás, že nebudeme k jejich oběti lhostejní. A to je moje zadruhé: postavit se stranou znamená chránit jen sám sebe. A přitom právě u sebe můžeme začít. Docela bezpečně:

Mějme se rádi, pomáhejme si a rozumějme správně tomu (tak snadno zneužitelnému) pojmu vlast, jak nám přece vzkázali účastníci Paměti národa…