Eva Kadlčáková: O nahotě

Nahá žena, sauna, saunování, wellness, nahota
Nahá žena, sauna, saunování, wellness, nahota

Vracívá se mi sen, že jsem ve společnosti, třeba na plese, a pak se zvednu od stolu a ukáže se, že jsem nahá. Horko těžko zakrývám, co se dá, tisknu se při tanci k partnerovi, abych schovala aspoň předeček, a trápím se výčitkama, proč jsem si na sebe nic nevzala. Lidi se po mně koukají a kroutí hlavou. Jsou to muka. Noční můra. A můj zřejmě hluboko v podvědomí zakořeněný postoj k nahotě na veřejnosti.

Proč to říkám: protože jsem minulý týden omylem dorazila do sauny, když byla společná. Nahrnu se dovnitř, naštěstí zatočená do ručníku, a zjistím, že se tam odehrává swingers party pod hlavičkou magistrátu.

Otočila jsem jediné saunové kolečko a koukala vypadnout. „Takhle krátce jsem v sauně v životě nebyla,“ povídám lázeňské při odchodu. „Tak to si zvykejte,“ na to ona, „brzy už bude sauna společná pořád.“

Nejen lázeňská, ale ani další lidé, kterým jsem se s traumatizujícím zážitkem svěřila, mi neposkytli útěchu. Většina z nich vůbec nechápe, co řeším. Jako by nahota byla normou. Žijeme ve věku, kdy data o nás jsou utajovanou skutečností, ale pak vlezeme do jistého prostoru a předpokládá se, že odhodíme všechny svršky i stud a bez skrupulí světu ukážeme každou jizvu, rýhu, pneumatiku, že tak nějak vydáme v plén svou zdravotní dokumentaci. Není to paradox?

Když jsem si v tomto týdnu dala dobrý pozor, do jakého režimu v sauně vcházím, pozorovala jsem pak 100% žen kolem sebe s větším zaujetím než dřív: jak sedí a drbou se kartáčem, co všechno je z nich přitom vidět, jak to je či není estetické, jak to neřeší, protože jsou „mezi svejma“, jak ani zdaleka neplatí titulek někdejšího televizního pořadu Nahá jsi krásná. Jak je většina z nás ráda, že má soukromí a doma chlapa, který ji zná, a ona už nemusí podstupovat žádné další výběrové řízení na své tělo.

A v saunovém světě se najednou předpokládá, že je to brnkačka, že to nic neznamená, že každý, kdo má saunování rád, musí být zákonitě i nudista.

Byla tam s námi teď naposledy holčička. Mohlo jí být tak osm. Přemýšlela jsem, co by asi prožívala tváří v tvář cingrlátkům a jestli by ji maminka vůbec do sauny vzala a o zážitek ze saunování nepřipravila. Už takhle to nemá holčička snadné. Musí se dívat na nás.

Často, když se ve sprchách potkávám s dívenkami, které jdou plavat, vzpomínám na sebe, jak jsem si takhle kdysi já brávala pod proudem vody plavečky a gumovou čepici a jak jsem pokukovala po paních středního věku a říkala si, proboha, snad já takhle nikdy nedopadnu.

Eva Kadlčáková: Máme na vybranou

Naštvaná žena

Měli jsme tento týden rozhlasový pořad. Byl o laskavosti. A volali do něj vesměs lidé plní zloby. Úplně mě to otrávilo.

Na tom, ukazovat se jak nás pánbůh stvořil, není často ani nic pěkného, ani statečného. Často je to nadbytečné. A kabinky a sprchy se závěsem by byly velmi milým příspěvkem k lidské důstojnosti.

Svědčí o tom právě i ony děti. Ty mé vyrůstaly v rodině, kde jsme mezi sebou nedělali s nahotou žádné velké štráchy. A přesto: ve chvíli, kdy začaly dospívat, naprosto přirozeně si ji začaly chránit. A přestaly považovat za normální nahotu naši.

Můj náctiletý syn mi tuhle omylem vrazil do koupelny a s výkřikem „Ješišmarjá!“ zase zděšeně zabouchl dveře. Nemyslím si, že by ho tolik vyděsil můj objektivní zjev. Ale subjektivní jistota, že na nahotu někoho dalšího, matky zvlášť, vůbec není zvědavý.

Když jsem tehdy spěšně odcházela ze společné sauny, v šatně stáli dva mladí, rozpačití kluci. Ani oni ani já jsme nepovažovali za vhodné se před sebou převlékat. A byla za tím prostá ohleduplnost. Nejsme všichni exhibicionisté. Někteří z nás si přejí méně GDPR na papíře a více ve skutečnosti.

Spustit audio

Související