Eva Kadlčáková: Co dodat?

Prohráváme na plné čáře. Sice jsme pod dělící osou jen o jedno a půl procenta, ale ono to je jaksi fuk. Těsná většina o to hlasitěji křičí. A teď se nenechte mýlit, nemluvím o volbě prezidenta. Myslím si ale, že počet stoupenců a odpůrců skutečné lidské svobody se s volebními počty v podstatě kryje.

Neměla bych používat slova v podstatě a jaksi. Neměla bych vyjadřovat, co si myslím. Pokud jde o fejetony o lásce, tak možná. Je-li ale řeč o přesvědčení, pak se od novináře očekává, že bude vlastně mlčet.

Zaklínadlo jménem objektivita je dnes chápáno jako totální nestrannost, absence názoru a relativizace všeho. Jenže novinář je taky člověk, jak se teď docela jasně ukázalo, když jeden takový pod palbou ze střelné zbraně prostě padl a normálně umřel.

Jako člověk má novinář tudíž své vlastní oči, svoji vlastní hlavu a svoje vlastní zkušenosti. A tak i jemu jsou některé záležitosti očividné, umí si je přebrat a dokáže je srovnávat. Sleduje, jak si mocní dávají bianko šeky na neomezeně prozatímní nadvládu, jak si mimo mandát rozebírají sféry vlivu, jak z klíčových míst odstraňují nepohodlné lidi a dosazují tam vlastní, a to i ty bez morálního kreditu.

Tento novinář, který je nadpoloviční většinou s jakýmsi zvláštním gustem posmíván pro svou omezenost, ve skutečnosti vidí i historické paralely a má strach. Z těch mocných ne. Proto se po něm střílí. Ba ani z hlučného davu ne. Proto bývá kamenován. Má strach o budoucnost. Proto si neví rady.

Má to říct nahlas? Co ze sebe samého vlastně může veřejně sdílet? Já na tyhle otázky svou odpověď mám: chová-li se společnost jako demokratický celek, kde se dodržuje zákon, platí ústava a i menšina má svá práva, slovo a respekt, pak jeho slovo může, má a musí být nad věcí.

Je-li ale ohrožena svoboda onoho slova a je-li soukromý zájem, osobní prospěch anebo skupinová vůle z pozice moci nadřazena svobodě jednotlivce, tam kde svoboda jednoho zasahuje do svobody druhého a kde už neplatí ani boží zákony o tom, že slušné je nekrást a nezabíjet, tam je čas na osobní angažovanost, tam je čas na to vylézt na barikády, tam je čas vzpomenout si na Havlíčka!

Víte, novináři nejsou blbci. Nejsou to ani hyeny a nepřátelé. Oni vás informují, oni vás baví, oni vám dělají společnost. A někdy upozorňují i na to, co možná nejdřív nechcete slyšet, ale co byste rozhodně měli vědět.

Co k tomu dodat? Kéž na Havlíčka nedojde!