Eva Kadlčáková: Mamince

A tak jsem si přát mámě o druhé květnové neděli nikdy nezvykla. Vůbec se to u nás s nějakými reflexemi svátků nepřehánělo. A navíc: my dvě konkurentky jsme byly skoro neustále v sobě. Za svou kariéru jsem o mami napsala řadu fejetonů. Málokdy jsem si s ní ovšem tak trochu nevyřizovala účty.

Maminka před půlrokem umřela. A jak to tak bývá, teprve po odchodu někoho blízkého si vyčítáme, proč jsme k němu nebyli laskavější, proč jsme mu víc a častěji neříkali, že ho máme taky rádi. Teď mám tedy malou příležitost poslat nahoru vzkaz!

Mami, byla jsi vždycky obdivuhodně vitální. Nikdy jsem nepřestala oceňovat, jak vůbec ale vůbec nejsi líná. Vařila jsi oběd a zjistila jsi, že nemáš cibuli. Odstavila jsi jídlo z plotny, sedla na kolo a dojela si pro ni na zahradu.

Milovalas vodu a naučila jsi mě ji milovat taky. Strčilas mě do rybníka už jako miminko. Drželas mě prý pod bříškem a já funěla a dělala tempa. To mi zůstalo. Jen už nepotřebuju držet pod bříškem. Díky!

Chodila ses v létě koupat i několikrát denně! Zase: nebyla jsi líná zaběhnout k řece ráno, pak se vrátit ke svým povinnostem, a jakmile to bylo možné, své místo na slunci znovu vyhledat.

To místo na slunci jsi měla! Dědkové tě nepřestali balit až do vysokého stáří. Ještě před pár lety na plátěném lehátku v zahradě, ve šmrncovních plavkách, s šátkem uvázaným okolo čela, aby ti jej nestínily vlasy, a s elegantníma tmavýma brýlema, jsme tě s tátou pozorovali a smáli se, že vypadáš jak stará milionářka na riviéře.

Na mnoha riviérách a mnoha plážích jsi strávila mnoho času. Tak jako mezi mnoha památkami v mnoha zemích světa. Tvoje vášeň pro cestování byla rovněž obdivuhodná, včetně schopnosti si na cesty za poznáním našetřit a vyběhat si je v Čedoku.

Já osobně jsem ti tvé úlitby z rodinného rozpočtu nikdy nezazlívala. Cestování jsem ti přála. A těšila se na další zápaďáckou desku, kterou mi přivezeš, a na nějaký krásný hadřík, se kterým na mě nezapomeneš!

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Řeka lásky

Měla jsi vždycky ohromný vkus. A cit pro barvy. Dokonce i pro ty, na které by si druhý netrouf‘. Jednou jsme spolu kupovaly bundu, pamatuješ? Měly dvě. Jednu světle modrou a jednu ostře růžovou. Automaticky jsem sáhla po modré, půjde mi k očím, je něžná, dívčí. Ale ty jsi řekla, Eví, zkus si schválně ještě tu růžovou, neboj se, ona tě rozsvítí. A taky že jo! Od té doby je to moje oblíbená barva.

S česáním vlasů jsi se mě naotravovala strašně. Ale díky tobě vím – a mnohokrát jsem si to ověřila – že vlasy jsou korunou hlavy. A že stojí za to o ně pečovat. Nebylas líná ani sušit si kopřivy na celý rok, aby sis v odvaru z nich mohla mýt hlavu. A tahat si domů kanystry rybniční vody, protože, jak jsi říkala, je měkká a je po ní lepší pleť.

Vedle toho jsi byla vždycky moderní. Naučila jsi mě třeba sledovat na Němcích hitparádu. A to už ti bylo přes čtyřicet. Dokud ti Alzheimer nesebral tebe, nepřestala ses zajímat o umění. Nasbíralas plnou knihovnu skvostů, kupovalas na originály obrazů, mělas předplatné do divadla, lítala jsi, vždycky na poslední chvíli, přes celé město do kina. A když jsem nastupovala do rozhlasu, podotkla jsi: vážně tam chceš? Dyť hrajou hrozně…

Měla jsem tě, mami, a mám strašně ráda. Byla jsi svá, jedinečně, sebevědomě i skromně svá. Nikdy na tebe nezapomenu. Dokud…