Eva Kadlčáková: Konec jedné éry

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zima

Napsal mi divák našeho ranního vysílání na internetu: „Nebuďte tak smutná, Evo, všechno dobře dopadne.“ Ráda bych mu vzkázala: „Nejsem smutná, jsem stará.“

Povolily mi tváře a koutky se mi svezly dolů. Vypadám jako francouzský buldoček. A znáte přece francouzské buldočky. Mají pořád přinaštvanej ksicht. Jsou strašně roztomilí. Což o stárnoucí ženě bohužel neplatí. Holt: konec jedné éry.

Je zajímavé, jak se ty konce potkávají. Umřela moje jmenovkyně Eva Pilarová. Žena, jejíž hlas mě provázel dětstvím. Martin Fourcade ohlásil uzavření své kariéry. Světový biatlon přijde o dalšího borce. Po mém oblíbenci a vrstevníkovi, Ole Einaru Björndalenovi. Který ovšem setrval v závodním poli mnohem déle, až do svých čtyřiačtyřiceti. A tak nasbíral i mnohem více titulů. A pak sbalil sebe i manželku Darju Domračevovou a dali se do služeb čínské olympijské přípravy. Snad se Martin takovou cestou nevydá.

Protože z Číny nikdy nevzešlo nic dobrého, chce se mi říci s ohledem na současnou nákazu koronavirem. Ale to bych byla nespravedlivá. Čína dala světu papír, hrnčířský kruh a jmenuje se po ní porcelán. A mně odtud přilétla do života drahá kamarádka Suna. Která vypadá jako Indiánka, chová se jako Evropanka a toulá se po světě jako nomád. A když je doma, stará se o svou nemocnou maminku, zestárnuvší básnířku. Moc spolu nevycházejí. Jako skoro všechny matky s dcerami na celém světě. Svět je propojený. V některých tématech už dávno.

Nicméně Suna se mi už delší dobu neozývá. Možná nemá jak, protože její země drží lidi za Velkou zdí izolované od svobody. Bez přístupu na Google a většinu sociálních sítí, bez možnosti mailovat nebo telefonovat do nebezpečného zahraničí.

Suna mi obvykle píše jenom tehdy, podaří-li se jí vycestovat mimo lidově demokratickou republiku. Ovšem: k Valentýmu mi – asi jako jediná – přála ještě z domova. Tak proč teď neodpověděla na moje přání k MDŽ a na dotaz, je-li v pořádku? Mám o ni strach. Pravda. Možná za všechno nemůže ten implantovanej francouzskej buldoček na mý tváři.

Která se mračí i v obavách, co současný útlum světa do budoucna přinese. Určitě ohrozí, až položí spousty soukromých živnostníků, kteří nemají jiný příjem než z malého obchůdku nebo baru, ze služeb v cestovním ruchu, ve sportu nebo ve vzdělávání. Obávám se, že vládce chlup ze své firmy pro tyto malé nepustí. Peníze jsou přece až na – kolikátém místě po všeobecném zdraví?

Tomu by snad ale mohlo prospět poznání, že nejenom prací živ je člověk. Že všude dobře, doma nejlépe, že klid uprostřed rodiny anebo přírody, ba dokonce i uprostřed měst, odlehčených o jinak zběsile pulzující dopravu, je nečekaným bohatstvím. A že nedává smysl chtít všechno hned a teď a tady, například avokádovou pomazánku uprostřed Českého středohoří. Kde rostou šťavnatá jabka. A kde bychom nemuseli čekat, až nám přivezou kalhoty z Číny, kdybychom tu pěstovali nádherně blankytný len.

Snad všechno dobře dopadne, jak napsal pan posluchač. A s koncem jedné éry, přijde jiná. Lepší a skromnější. Ale sorry, můj léty zmačkaný obličej už to nespraví…

Spustit audio

Odebírat podcast

Související