Eva Kadlčáková: Už je to tady
Podle názvu byste nejspíš čekali fejeton o cinkání klíčů. Ale on bude o zvonění hrany!
Sedím si takhle u oběda a od vedlejšího stolu se ozývá cinkot příborů a švitoření děvčat. Jsou to taková ta děvčata v letech. Co si ještě říkají holky, ale už jim táhne na sedmý křížek. Pořád jsou ještě čupr; halenka, sukně, hedvábný šátek a namalované rty.
Dobře se cítí a mají si co povědět. A tak se scházejí jednou týdně na obídek, a jak vysleduji z kontextu, točí kromě restaurací ještě jedno kolo u každé z nich na kafíčko. Plus domácí buchtu, předpokládám, a možná i nějakého toho frťana liguére.
Znám to. I moje mami se takhle scházívala s kamarádkami. S Andulkou, Mařenkou, Pepičkou, Drahuškou, s Růženkou, Laděnkou, Libuškou, Blážou...
Tady se ale od sousedního stolu ozývá: „Marcelo, minule jsme byly u Radky, takže tentokrát jdeme k Šárce.“ Ukazuje se, že paní, která větu pronesla, je Eva.
Už je to tady! Rozdrnčí se poplašné zařízení v mém mozku. Už začínám být na řadě! A uvědomuju si, krasavice inteligentní a mladistvá, netečná do této chvíle k postavám těch dam, že holky jsou asi tak o deset, patnáct let starší a že jsou to stejné dívky, jaké jsem obdivovala jako malá. Tehdy to byl velký věkový rozdíl. Já byla školková holčička, ony dorůstaly do svatebních šatů. Jejich údy byly nádherně štíhlé a vlasy dlouhé a lesklé. Rádio hrálo Je jaká je a já chtěla být jako ony. Vzory mého budoucího mládí.
Teď se dívám na vzory svého budoucího stáří a náš věkový rozdíl se povážlivě smršťuje. Nebude to dlouho trvat a i mně se ztučnělé ruce obtisknou do rukávů, sukně přilehne k příliš oblým bokům, hedvábný šátek neskryje uvolněné kožní řasy na krku a namalované rty se rozpijí do řečiště drobných vrásek okolo úst. Už brzy. Možná zítra...
Jako ta dívenka, co chodívala s dědou do školky okolo tabla na úmrtní oznámení, uvažovávala jsem vždycky, jaké to bude divné, až místo Marií, Ann, Růžen a Libuší budou se na těch parte skvět jména dětí mé generace: Radka, Šárka, Marcela... anebo ještě hůře Gabriela, Daniela... Eva!
Čtěte také
A teď tady sedím a ta jména lítají vzduchem.
No, praví k tomu zděšení mé drahé sebezáchovné já (a vypne budík), budeme-li dlouho živy (to mluví o první, druhé i bůhvíkolikáté další Evě v nás) – a geny na to máme, bude nám nějaké to jméno na parte už úplně volné – na to máme geny taky! A dá-li bůh, ještě se dočkáme toho, že vedle nás u stolu budou znovu sedávat ty šedesáti, sedmdesátileté Aničky, Marušky, Toničky a Františky. Dnešní mladé ženy, co dostaly ta babičkovská jména do vínku už v kolíbce.
Pak se nám svět zase hezky vrátí do svých kolejí! Uklidním se a v duchu si plácnu „gimifajf“ se svými alteregy. Ještě že vás mám, holky!, pochválím je pěkně. A upiju z kávy, kterou mi právě přinesl číšník Standa, a zálibně si prohlédnu jeho vzdalující se zadek. Kéž bych byla mladší...
No vždyť to říkám: už je to tady!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
