Eva Kadlčáková: O závislosti na štěstí

Možná všechny závislosti, o kterých tady celé léto píšu, i ty, o kterých ještě psát budu, ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než touhou po štěstí. Nezjevuje-li se samo – a to ono se, potvora, obvykle nezjevuje – vyrábíme ho za pomoci nejrůznějších podpůrných prostředků: alkoholu, nikotinu, kofeinu či cukru; snažíme se vynutit si ho citovým vydíráním, zkoušíme ho dosáhnout uspokojením svých materiálních potřeb. A polykáme kvůli němu tuny prášků.

 Co to máš? Zeptala jsem se jednou po ránu své drahé americké sestřenice. „Happy pill,“ odvětila ta krásná, rozverná a samostatná žena – samostatná už dlouho. Antidepresiva?, podivila jsem se tehdy, já toho času zapíjela jen antikoncepci.

Ale protože platí „všeho do času“, došlo i na mě, a zatímco ona je teď šťastně vdaná, já si – vlastním přičiněním, to musím podotknout – zařídila život pro sebe. A poznala, zač je samostatnosti loket.

A samota není jediný důvod, proč konzumace psychofarmak celosvětově vzrůstá. Jsou to i příliš rychlé otáčky tohoto světa. Je to snaha obstát v něm, všechno stihnout a podle představ společnosti zabezpečit. Je to vnitřní osamění uprostřed vysoce organizovaných firem, anonymních velkoměst, přízemních maloměst, vyprázdněného venkova i odcizené rodiny. Je to bolest z nejbližšího partnerství, je to panika a úzkost z bolestí příštích.

A závislost na utišujících lécích se stává dominantní. Odhaduje se, že už jí trpí skoro milion Čechů. To je celá Praha, to je desetina z nás. A to přesně nevíme, kolik lidí zapíjí prášky alkoholem a kdo s čím dalším je kombinuje. Mimochodem: víte, že jedna z nejtoxičtějších závislostí je ta složená z léků a patologických vztahů?

A přesto: chceme být šťastní! Přece na to máme právo! Jako soused! Jako ten chlápek, se kterým nám utekla! Jako ta rodinka z reklamy! Z reklamy na nový auto. Nový auto = šance na štěstí…!?

Čtěte také

Eva Kadlčáková: O závislosti na počasí

Ba ne: štěstí se nedá koupit. Není ani na příděl. A už vůbec není v pilulkách. Je v drobnostech. Které je, pravda, někdy velmi těžké vidět.

Ale je také v podstatných a na první pohled patrných okolnostech: Jednou jsme s naší mami seděly v čekárně u doktora. Hořekovala pořád, jak je nemocná a jak je to nespravedlivý, vždyť celej život cvičila… Když tu šla kolem paní s malým chlapcem. Celý zkroucený se pachtil o berlích a zdálo se, že to je jeho osud. „Tohle je nespravedlivý, mami,“ povídám. „Ty sis užila krásnej, plnej život a teď ti není dobře, ale je ti pětaosmdesát. On má celej život před sebou!“

 „Máš pravdu,“ špitla pokorně stará paní. Někdy musíme spatřit neštěstí druhých, abychom poznali štěstí vlastní.

 Rozhlédněte se, moji milí. A vyhoďte ty prášky! Pod dozorem lékaře...