Eva Kadlčáková: O závislosti na práci

Workoholismus
Workoholismus

Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát, tak tenhle písňový text mi Waldemar Matuška vryl v dětství do šedé kůry mozkové tak výraznou stopou, že mi vyvstane před očima skoro pokaždé, když se probudím, anebo když zakoketuju s myšlenkou, že bych dnes nemusela dělat něco, co bych dělat měla.

A i když tomu tak vždycky nebývalo, stala se mi tato věta prokletím... Měla jsem období, a začalo to ve chvíli, kdy jsem asi ve třinácti vlastní rozum vzala, že jsem si zvykla ulejvat se z vyučování a proplouvat mezi zkouškami a písemkami na vlnách volna a zábavy. Sedět totiž ve škole, když za okny plane letní den, láká k dobrodružství nebo alespoň k tomu, abychom sami doma dělali něco užitečnějšího – třeba si ušili tričko s plápolajícími námořnickými vlaječkami a hned odpoledne se v něm vypravili za klukama ven – tak to mi každý teenager potvrdí, že za takových okolností se v lavici vydržet nedá.

Ale... i když se na mé absence nikdy nepřišlo a já díky nim – nikomu to neříkejte – i účinně regulovala svůj prospěch, ukázalo se posléze, že jsem si jimi nadělila tu nejhorší školu. Nastoupila jsem totiž do zaměstnání a: nechtělo se mi tam chodit. Neměla jsem nic proti pracovním povinnostem, jen kdyby je člověk mohl plnit doma a v noci a ládovat se přitom čokoládou a kofeinem. Nechápala jsem, co mým nadřízeným vadí na tom, že jsem si na čtvrt na dvě domluvila rande anebo že si uprostřed týdne jedu mýrnix týrnix na celodenní výlet. Vždyť svou práci jsem odvedla už včera večer!

Teprve o mnoho let později, když jsem sama měla velet, došlo mi, co jsem se jich natrápila. A proč ohýbali proutek, dokud se jim nepoddal. Nepodřídil a nezařadil do zástupu pracující třídy, štípající si štítek den co den ve stejnou hodinu. Mašinérie mě semlela. A když jsem pak na několik let unikla do zdánlivého klidu domácí kanceláře, moje závislost na práci se ještě prohloubila. Když totiž nad sebou nemáte šéfa, ale hrozbu nezaplacených složenek a pochopitelně taky toho Matušku, pak teprve poznáte, co je to osobní odpovědnost!

Pod dohledem těchto tří faktorů jsem dovedla svůj vztah k práci na pokraj dokonalosti. Snídani jsem si brala k počítači, když se mi chtělo čůrat, mačkala jsem stehna k sobě. V čase oběda jsem ještě honem honem dokončovala článek, vyřizovala poštu a vystavovala faktury, až se ukázalo, že je po obědě a že jestli chci aspoň vyzvednout dítě včas ze školky, že už se z té židle ani nehnu. A co nestihnu, že budu muset dodělat hned po návratu... zatímco odložený prcek se kouká na pohádky. A že i já, místo toho, abych se večer podívala na pěkný film, tvrdnu pořád ještě u pracovního stolu a moje dobrovolně nedobrovolná šichta stále ne a ne skončit...

Věděla jsem, že se mnou není něco v pořádku. A když jsem se pak jednou za rok utrhla na krátkou dovolenou a onemocněla tam, vzpomněla jsem si na svou dávnou šéfovou. Ta také jako správná workoholička nikdy nepřežila odpočinek bez úhony.

A tu jsem byla nucena svůj postoj k práci už podruhé v životě přehodnotit. Protože nelze trvale žít s výkyvem od extrému k extrému. Protože činorodost je sice úžasná vlastnost, ale prostě všeho s mírou. A protože v té staré písničce chybějí slova: „Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát. Ale nezapomeň, kdy máš padla!“