Eva Kadlčáková: Jak jsme četli Němcovou

Protože ale moje dítě na klasiku až tak není, to spíš na Deníky malého poseroutky, musím mu být při podobných příležitostech průvodcem (jinými slovy dozorem). I začali jsme číst:

Babička měla syna a dvě dcery. To by ještě šlo. I pohorskou vesničku kluk pobral, vozík, co zastavil u chaloupky, živobytí svoje u dcery strávené i slovní spojení „velicí psové.“

Zato když došlo na sedmý (teprve!) odstavec zmíněné knihy, došla i chlapci rychle trpělivost. Čtu: „Obdivujou řásnou zelenou mezulánku, …šátek, jenž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince... Jan, starší ze dvou chlapců, zdvihá babičce… fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého...“

„Mami, stuj!“ poškubuje můj druhorozený mnou, „já tomu vůbec nerozumim!“ „A čemu nerozumíš?“ „Ničemu!“ „Tomu voblečení?“ ptám se s porozuměním. „To taky. Ale ani tomu, jak retardovaně se chovají ty děti!“

Pochopila jsem, že tohle nebude snadné. Věky pokročily. Pokročily zdatně. A to, co bylo za časů autorky běžné a za nás ještě srozumitelné, nemůže současné dítě školou povinné vůbec pobrat.

Kdo se tady dnes válí v prachu, aby si prohlédnul obuv nějaké babky? Které dítě nadzdvihává seniorce zástěru a jaká dáma v letech má pod ní „něco tvrdého?!“

„Počkej,“ povídám, „prohlídnem si obrázek a dál už to bude srozumitelnější.“ Nebylo. Současný školák, který nemá problém s Harrym Potterem ani s celou ságou Hvězdných válek, volal STOP za každou druhou větou a neuspokojilo ho ani to, jak se babička měla k housátkům, ani jak šukala po světnici. Tato hláška o této týpkyni nemohla mého puberťáka překvapit.

Zato ho překvapil Viktorčin osud a to, jak utopila své děťátko. „Proč to udělala!? Mami! Proč nezůstala s tim miminkem doma!“ Pokoušela jsem se mu vysvětlit tehdejší pohled na sex před svatbou, svobodné matky a nemanželské děti, ale nic platno, jak by řekla Němcová.

Čtěte také

Co domů tahají děti? Kameny a klacky, živá i mrtvá zvířata a pak už jen špinavé prádlo

„Už to číst nebudeme,“ rozhodl kluk, „mně se to nelíbí!“ A mně se zas líbilo, že to tak intenzivně cítí. A taky, jak se empatie, generaci za generací, mění k lepšímu. Pro nás ještě byla Viktorka spíš blázen než oběť. A svobodné matce měla být před pětatřiceti lety hanba. „Přece měla bejt hanba tomu, kdo se na ni vykašlal,“ reagoval syn samozřejmě.

„Víš co?“ povídám mu, „ty jsi zralej na to, abych ti z Božky přečetla něco jiného.“ A otevřela jsem její dopisy a ocitovala třeba ten, kde píše, jak ráda vzpomíná na doby, kdy jí „bylo dvanácte, třinácte let... ještě… se nestyděla vylezt před chlapci na strom, nebo když… šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani… (jí) nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce.“

Najednou před námi stála obyčejná holka. Plná života, vášně, touhy. „Taková Divá Bára,“ povídá syn. „Přesně tak,“ já na to, „taková Barunka.“ Barbora Panklová, která mnohem později, když pozbyla všech svých ideálů, přiznala synovi o svých čtyřicátinách: Tak vidíš, Karle, kam dovede člověka vášeň. O dva roky později, utýraná nemocí, společností i manželstvím, v podstatě v osamění zemřela.

„Byla o osm let mladší než já teď,“ řekla jsem Jáchymovi. „Mami,“ přivinul se ke mně odtažitý teenager a dal mi pusu. Tak jsme četli Němcovou a pročetli jsme se k lásce.