Eva Kadlčáková: Zcela proti vlastním zásadám! Tak nějak ze zásady…

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na speciální povrch, který jde snadno umýt, mohou děti malovat
0:00
/
0:00

Tak jsem právě poobědvala studenou oschlou pizzu jen tak z ruky, bez talíře, bez ubrousku, bez příboru. Zcela proti zásadám slušného stolování  zcela proti vlastním zásadám!

Ještě před pár lety jsem si zakládala na tom, že u nás se na každý sebemenší chod pěkně prostírá. A teď je mi to šumafuk, skoušu jakési cokoli jen tak nazdařbůh a ani to kolečko od kafe si po sobě ze stolu neutřu. Co se to se mnou děje?!

Nějak mě s léty opouštějí zásady. Dopadnu jako tatínek, ten si s oblibou zalévá kávu do hrnku, z něhož předtím pouze vyškrábal lógr. „Brr, tati, to je odporný,“ otřásáme se my děti, dokud se ještě samy držíme alespoň základních zásad hygieny. Obávám se ale, že až nám bude tolik, co jemu, vykašleme se i na ně. K čemu ta svazující pravidla, vlastně?

Samozřejmě, všichni se rádi pohybujeme v příjemném, uklizeném a harmonickém prostředí. Obklopeni dekorativními předměty a líbeznými vůněmi. Jenže vytvářet takové prostředí, to dá práci.

A pak přijde pes a zasmrdí celý pokoj, poslintá sedačku a jakmile se oklepe, jeho chlupy jsou i v ledničce. Dítě pomaluje zdi, mezitím, co my mu chystáme oběd, a rozpatlá oběd po nábytku, mezitím, co my čistíme ty zdi.

A starší dítě odkopne jednu botu do levého kouta předsíně a druhou do pravého. A muž hodí slipy a ponožky pod umyvadlo. A my se vyprdneme na nádobí. A na manželovo prádlo a na synovy boty a na minisynovy výtvarné počiny a už nás to nebaví, prostě nás to nebaví a to po nás nemůže furt takhle kolem dokola nikdo chtít!!!

Řeknete si: kdyby vedla rodinu k pořádku, měla by půl práce. Přátelé, já vám rozumím. Ale mě už nebaví ani to. Proč mám pořád někoho upomínat, proč mám opakovat stále stejné věty, proč se mám nervovat a znepříjemňovat život sobě i druhým? Proč jsem se vůbec narodila jako holčička...?!

Nekompetentní matka!, komentovala by to moje kamarádka psycholožka. Ach, povzdychla bych si já, ale co s tím? Na kurzu asertivity - už jsem ho absolvovala, hurá! - nám říkali, že lze s výhodou uplatňovat metodu poškrábané desky. Ukliď si ty fusekle. No, na tebe mluvím, ukliď si, prosím, ty fusekle. Ukliď si ty fusekle hned. To nevadí, že se ti nechce, ukliď si laskavě ty fusekle. Já vím, že jsem otravná, ale ukliď si ty fusekle...

Asi to funguje, ale jen u člověka, který je ochoten opakovat a opakovat a opakovat. Já bych totiž musela nejprve začít sama u sebe: dej si pod tu pizzu talíř, dej si, prosím, pod tu pizzu talíř, dej si ty, potvoro líná, pod tu pizzu talíř...

Obávám se, že to nepůjde. Už jsem dospěla do stádia, kdy mi na něčem prostě nezáleží. Kdy rozlišuju podstatné od nepodstatného a kdy nechci být protivná ostatním, ba ani sobě. A to, tak nějak… ze zásady!

Spustit audio

Odebírat podcast

Související