Eva Kadlčáková: O stárnutí

Vlastní vrásky se ženě mohou líbit snad jedině potmě. A pokud na světle, tak jen na ten krátký okamžik, kdy jí připomenou hluboko zasunutý vjem z dětství. Ale tento moment rychle pomine, tak jako je pomíjivý stav naší pleti. A když ten pokročí do stádia, jaké jsme u matky vnímali jako superkritičtí dorostenci, přestaneme být tolerantní i k sobě.

Nejtěžší ránu nám pak zasadí – nikoli zrcadlo v koupelně, kde je slabá žárovka a vidíme se tam jenom tak, jak se vidět chceme – ale fotky a videozáznamy! Zvlášť od cizích lidí, protože ti nemají žádnou motivaci nás přikrašlovat a de facto nás snímají takové, jací v nejrůznějších situacích a polohách doopravdy jsme. Čili nastává chvíle pro sebevraždu, v lepším případě pro razantní dietu, zákrok plastického chirurga, stomatologa, kadeřníka a pánaboha.

Pánaboha především. Toho od chvíle, kdy jsem se viděla v děsivě detailním záběru moderního snímacího zařízení, volám často. Neprosím ho ani tak o pomoc, jelikož vím, že není možná, ale volám ho k odpovědnosti a důtklivě se ptám, proč se něčeho takového na mně dopustil?!

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Můj vyhledávač

„Co jsem komu udělal?“ zeptal se vězeň na cele, když ho příšerně bolely zuby. „No jenom jsi zabil dva lidi, vole,“ odpověděli mu spoluvězni. Co jsem provedla já? Počítá se ten ježek, co jsem ho přejela, i když jsem se mu snažila vyhnout? Nebo ten zajíček, co se praštil o kapotu a v poli pak ubožák nejspíš bídně umřel? Přísahám, že jsem jim ublížit nechtěla.

Ale co jsem dělávala vědomě, to bylo nepěkné smýšlení o protahujícím se podbradku postarších žen. O povislých pažích, které rosolovitě kmitají. O uvolněné kůži na břiše, kterou by měly, jak jsem se domnívala, schovávat do plavek vcelku. A hřešila jsem škodolibou myšlenkou, heč, já jsem mladá. A teď to mám! Teď za to budu pykat!

A učit se přitom nosit tříčtvrteční rukávy i v létě. Zapomenout na opálené břicho. Pro zmrzlinu si od vody jít v šatech. Mikádo si nechat stříhat k ramenům. Polštář za krkem zakrývat šátkem. Prodloužit délku sukní. Snížit výšku podpatků a naordinovat si pušapku. Přestat se bláznivě zamilovávat a odnaučit se chodit do lesa se sluchátkama, hlasitě si zpívat a občas přitom i tancovat!

Aby se totiž z rozverné dívky nestala rovnou bláznivá babka!

Ale že je to teda krutý, co vám budu povídat! Znáte to, anebo poznáte to samy. A snad mi u boha kolagenu přičtou k dobru, že vám to ani trochu nepřeju!!