Eva Kadlčáková: Depka a já

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žena dívka deprese

Toho rána jsem se probudila a hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Šla jsem se umýt a mýdlo mi dvakrát vyklouzlo na podlahu. V kuchyni jsem se řízla do prstu a kakao zasvinilo mikrovlnku.

Šla jsem se psem a připadala jsem si v pět ráno na procházce jako šílenec. O pár minut později už jsem seděla v práci, všude byla tma tmoucí, stíny pošahaných bláznů se hnaly kolem oken do zaměstnání a mně se nic nedařilo. V sedm už jsem bezpečně věděla, že na mě sedla depka, uhnízdila se mi na ramenou a táhne je svojí tíhou dopředu. No, potěš pánbu.

Sdílíte-li své dny s depkou, nemá cenu se jí bránit. Je to, jako kdybyste chtěli setřást ze svých zad hrb. Musíte se s ní naučit žít. Neprovokovat ji přílišnou aktivitou, nedráždit nápady.

A tak, když jsem přišla domů z práce, nepromluvila jsem na svého psa. Ani se nedivil, zase sežral část vybavení bytu a měl za to, že je v trestu. Neuvařila jsem si oběd. Jen jsem ohřála mléko v upatlané mikrovlnce a nasypala si do něj müsli.

Pes chtěl ven, ale já jsem ho obešla a zavřela se do ložnice. Víceméně oblečená jsem zalezla do postele a chroupajíc vločky s rozinkami a oříšky, vysoce kalorickou stravu, abych to za nás obě, depku i mě, utáhla, rezignovaně jsem si četla popisy cviků, které by člověk měl denně vykonat pro dobrou tělesnou i duševní kondici. Při tom jsem usnula.

Probudil mě zpocenou, ztýranou a úplně zmatenou pes kňučící za dveřmi. Musela jsem se zvednout a nechat se odvléci k venčení. Nikdy jsem nedělala nic obtížnějšího. Táhnu se stmívajícím městem jako kakabus, proklínám existenci zvěře, lidstva, světa. Myslím jedině na müsli. Jsem tak vyčerpaná, hned, jak se připlazím zpět, zase si dám.

Protože depka umí člověku pobláznit hlavu, udělám vzápětí takovou pitomost, že si vlezu na váhu. Propána – tohle už není lehká depka, to je těžká deprese!

Na to je nejlepší ani se nemýt, zalézt pod peřinu a rychle to zaspat. Cestou do postele však ještě sníst několik čokoládových bonbónů a obaly od nich pohodit na koberec. Probudit se pak až ráno. S vlasy zacuchanými a čokoládou rozmazanou na polštáři. Depka je velká bordelářka. A hrdinky v americkejch filmech lhářky – jde-li žena spát namalovaná, neprobudí se perfektně nalíčená, ale zmalovaná pod obraz.

Hned, jak jsem procitla, věděla jsem, že něco není v pořádku. Dala jsem si sprchu, udělala si snídani, vyvedla psa ven. Pršelo. Pršelo strašně. Tma a déšť. Ťapkala jsem tiše za svým psem a najednou mi přišlo legrační, jak se vyhýbá kapkám, ne a ne se v tom lijáku vyčůrat.

Z mokrý trávy měl viditelnou depku. Vyhrbený záda zvířete choulícího se před světem do sebe mluvily za své. Dohnala jsem ho a pohladila. Překvapeně se na mě otočil. Že by? Říkaly jeho oči. A já věděla, že jo.

Otočili jsme se a kráčeli zvolna k domovu. Kapky se leskly ve světle lamp a smývaly všechnu tu chandru, všechen ten splín. Najednou mi bylo fajn. Později, když bylo doopravdy ráno, to už jsem zase hákovala v práci, přestalo pršet a vysvitlo slunce.

A tak to prostě chodí. I můj pes už to ví.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související