Eva Kadlčáková: Když vám není do smíchu

Nemusí být ani vtipný – ve smyslu humoru. Jeho fór může spočívat prostě jenom v nápadu. V zajímavé konstrukci. V nečekaném závěrečném zvratu. A jeho kouzlo někdy i jen v pouhé upřímnosti.

Protože lidé vždycky reagují na to, co sami znají. A smutek či rozčarování k poznaným emocím patří. Ale já se o ně tentokrát dělit nechci. Jsou dny, kdy se v takových věcech nechcete babrat, jistě to taky znáte. No ale o čem napsat ten fejeton?

V poledne jsme vyrazili se synem na oběd. To my teď tak děláme, když já chodím do práce a on do školy jenom na krátkou přípravu k přijímačkám. A školní jídelna nevaří. Dáváme si spolu uprostřed dne dostaveníčko v restauraci. Z úsporného korona-jídelníčku si vybereme, co rádi, a probereme i co neradi.

„Mami, já se těch přijímaček bojim,“ svěřil se ustaraně kluk. „Já vim,“ odpověděla jsem. Kdo by mu to už dávno neviděl na očích. Taky jsem se na jeho místě bála. První zkouška v životě. Šprtala jsem Bělouna jak zjednaná. „Hele, Jášo,“ povídám chlapci, „udělal jsi pro to maximum. Teď už záleží jenom na dobrý snídani!“

A pak jsem mu prozradila metody, kterými překonávám zkoušky já:

1. dám si ranní sprchu (ranní s dvěma en)
2. ranou snídani zapiju džusem (ranou s jedním en, protože je časná)
3. hezky a prakticky se obleču (prakticky znamená třeba vzít si kalhoty ke státnicím, abych mohla mít tahák na židli mezi stehny, nemám totiž vůbec žádnou paměť! Ale uznejte, nebyla by mě kvůli takové prkotině škoda?)
4. myslím na to, kolik lidí myslí na mě (mýt, myslit, obyvatel, byt…? nepamatuju já si to nějak blbě?)
5. mám u sebe něco jako talisman (prstýnek po babičce, můj celoživotní ochránce)
6. k svačině si beru banán a čokoládu (běžím přece maraton zvící čtyř hodin výkonu)
7. je-li ta možnost, položím komisi otázku (tuto možnost ovšem moje dítě nemá, může se leda tak zeptat dozorující vyučující, kde je tam záchod)
8. představuji si, že už je příští sobota…

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Co jsem zjistila díky koronaviru

…a my se s klukama dosyta vyspíme, už nic nás nebude trápit, žádná úzkost nebude sužovat naše hrudníky, dá bůh, že nás slunce vyžene nás k ven. A my budeme ukusovat croissant s marmeládou, zapíjet ho kakaem a vyprávět si, co se komu z nás kdy přihodilo u zkoušky.

Jak jsem zvracela na tom záchodě, na který jsem se dovolila, jak mě podrazila ruštinářka, jak mi asistentka u státnic přišla říct, slečno, jestli budete dál takhle očividně opisovat, tak vás pan předseda vyrazí!

A jak všechno dobře dopadlo, jen na potítku po mně zůstal ten tahák, který honem nebylo kam sklidit. Tak ho sbalila ta asistentka. A budeme se tomu všemu, co vypadalo dramaticky, ale nakonec se to rozpustilo v čase, co nás nezabilo, ale posílilo, nakonec se tomu budeme smát…