Eva Kadlčáková: Co jsem zjistila díky koronaviru

Překvapilo mě, kolik lidí se mi dívá do očí! Jakoby ve chvíli, kdy je nemůže zaujmout úsměv, alespoň odečítali ze zraku, je-li ta ženská hezká a jestli by se nakonec neukázalo, že má křivý zuby.

Potěšilo mě, jak mnoho z nás našlo cestu do přírody. A přála bych si, aby nám to zůstalo!

Patřím k těm, kteří chodí ven vždycky. A tak mě i zaskočilo, jak moc se lidi bojí vystrčit nos – třeba do zcela zdravého a prostorného lesa. Jak jsme jako stádo manipulovatelní.

Takže když televize s vážnou tváří ohlásila, že v Polsku se v rámci rozvolňování opatření uvažuje, že by lidé do toho lesa znovu směli, pomyslela jsem si, že ta telka už na tom koronazpravodajství úplně ulítla. „Ta ulítla už dávno předtím,“ zasmála se do telefonu moje televizní kamarádka.

V každé době a v každé situaci totiž existují lidé, kteří používají vlastní rozum. Naštěstí. A my si díky tomu uvědomíme, kdo jsou naši přátelé a proč. Ať žijí spřízněné duše!

Nebyla jsem ovšem sama, kdo popatřil, že ne všichni jimi ale jsou! Kdo zažil nepříjemné poznámky typu „přijeli jste nás sem nakazit a vyžrat“, když dorazil na svou vlastní chalupu a pohyboval se tam po své vlastní zahradě.

Na chalupu se jede autem. Čili jsem si po letech nesmírně užila i řízení! Plout si takhle krajinou ve svém soukromém korábu a na osmdesáti kilometrech potkat asi tak tři auta, to je neopakovatelný luxus, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Jak sehnat řemeslníka

Tak jako na absenci dopravy v ulicích. Kdybych se jako chodec vydala prostředkem čtyřproudé třídy na procházku, to jedno auto, které by se ke mně blížilo, by mě už zdálky vidělo a asi i bez plácání se do čela by se mi vyhlo.

A víte taky co? I v centru města se lze vyspat! Představte si to! To ticho! Když nejezdí osobáky a nezastavují taxíky, po magistrále nebžuní tiráci, ani vlaky neskřípějí z nedalekého nádraží. A hlavně: z hospod se necourají hluční ožralci. Můžete otevřít okno a chrnět jako mimino.

Mé přerostlé mimino se mnou trávilo spoustu času. A dalo mi prostor se s ním ještě víc sblížit a dosyta se nasmát. Jakož ho i sebe nakrmit zdravou stravou, doma ukuchtěnou a utužující ještě víc náš minikolektiv.

V izolaci se též ukázalo, jak prozíravě a nevědomky jsme na ni u nás doma připraveni. Máme k dispozici všechno, co potřebujeme. A především: máme jeden druhého a stejné životní hodnoty.

Takže: Díky koronaviru jsem zjistila, že jsem šťasná!