Eva Kadlčáková: Ádéhadi

My dva se rozesmáli. A podívali jsme se na sebe vědoucně. „Kolega, viď?“ povídám Jáchymovi, „taky ádéhádek.“

S ADHD máme totiž své zkušenosti. A s jeho projevy pochopitelně taky. Jáchym ve stejném věku běhal soustřednými kruhy a volal: „Prase, prase, koza, koza. Prase, prase, koza, koza.“ Bylo to srandovní, ale bylo toho dost, na jednu matku.

A tak jsem reagovala stejně jako ta paní: „Prosím tě, můžeš aspoň na chvilku zavřít tu svoji rozkošnou pusinku?“ Synáček se rozzářil a spustil: „Maminká, maminká, babičká, babičká. Dědeček, dědeček, tatínek, tatínek.“

Byli jsme jeho nejmilejší lidé, respektive stáli jsme na hodnotovém žebříčku obdobně vysoko jako prase a koza. Ale byli jsme právě a jenom lidé. A tyhle mantry dětí se zrychleným mozečkem se prostě nedají dlouho vydržet...

A tak toho bylo dost nejenom na jednu matku, jednu babičku, jednoho tatínka a jednoho dědečka, ale i na ty druhé a na všechny ostatní. S ADHD děckem nemůžete jít na oběd do restaurace, vydrží tam půl minuty. Nemůžete s ním jít na divadélko do kulturáku, vydrží tam deset minut.

Nemůžete s ním ani na návštěvu k jinému dítěti. Je-li toto klidnější povahy, váš tajfun ho uhoní, porazí a rozbije mu stavebnici. Je-li protějšek taky ádéhádek, roztočí spolu bytem tornádo, zničí všechno, co jim přijde do cesty – i televizi, i skleněný konferenční stolek, ba i starožitné hodiny uložené v domnělém bezpečí na skříni – čili z návštěvy vás vyhodí nejpozději za hodinu.

Vaše ádéhádě nechce nikdo hlídat. Vaše ádésmrádě chtějí vyloučit z mateřské školky. Vaše ádéprtě je ve své přetékající lásce k životu nebezpečné. Moje ádékozorože mělo například v batolecím věku tak tvrdou makovičku a v ní dosud tak málo rozoumku, že bylo velmi nerozumné hrát s ním berany berany duc. Řach! Uštědřilo vám petelici, až vám zajiskřilo před očima. Vidouc, že vám ublížilo, tu usedavě zaplakalo.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Jak jsme četli Němcovou

Občas se našel někdo, kdo si jeho skryté citlivosti všiml. Kdo zaznamenal, že je živý a díky tomu tvůrčí. Kdo usměrnil jeho věčný pohyb v cílený sportovní výkon. A tak se vedle konsternovaných učitelek a vychovatelek občas vyskytla nějaká, co řekla: „Ten váš Jáchym je tak bezvadný dítě! Tak bezprostřední, tak nápaditý, tak láskyplný!“ A moje i jeho duše zaplesala.

Nedávno se jeden odborník vyjádřil, že děti s takzvaným ADHD syndromem, tedy s vrozenou nepozorností, hyperaktivitou a mizernou krátkodobou pamětí, jsou ve skutečnosti ty jediné zdravé osobnosti mezi námi. Právě ony dokáží jít svou cestou, radovat se ze života a nepodřizovat se slepě diktátu společnosti...

No fajn, ale absolvovat s nimi školní docházku, to je za trest. „Co to píšeš, jak to píšeš, proč to děláš, proč to neděláš, kde máš čepici, ty jsi zase přišel v bačkorách?!“ Je to trest pro vás, ale i pro něj. Váš ádéhádek je čím dál nešťastnější, přestává si věřit, považuje se za blbce, tluče se do hlavy, o níž sám říká, že je tupá, a vy trpíte, protože on trpí. Nemůžete ho pořád jenom usměrňovat a okřikovat, vždyť byste mu udělali peklo ze života.

A pak se ukáže, že existuje pomoc. Že chybějící nervové spoje v mozku umí spravit lékař. Že vaše nezvladatelné a na pokraji deprese se ocitající dítě, je ve skutečnosti úplně normální, chytré, pečlivé a může být úspěšné i šťastné. Je to obrovská úleva pro něj, pro celou rodinu, pro kamarády i pro školu.

A tak když jde jednoho dne s mámou ulicí a potká svého maličkého kolegu, zasměje se s láskou jeho obehrané písničce o masu a chlebu a řekne jeho mamince: „To je jen ADHD, zajděte s ním k doktoru.“