Eva Kadlčáková: Ádéhadi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy dítě, smích, veselé

Vyšli jsme se synem z obchodu a proti nám vedla mladá paní za ruku asi tříletého chlapečka. „Maso, maso, chleba, chleba, maso, maso, chleba, chleba,“ pokřikoval ten prcek a poskakoval mamince na vodítku natažené ruky.

My dva se rozesmáli. A podívali jsme se na sebe vědoucně. „Kolega, viď?“ povídám Jáchymovi, „taky ádéhádek.“

S ADHD máme totiž své zkušenosti. A s jeho projevy pochopitelně taky. Jáchym ve stejném věku běhal soustřednými kruhy a volal: „Prase, prase, koza, koza. Prase, prase, koza, koza.“ Bylo to srandovní, ale bylo toho dost, na jednu matku.

A tak jsem reagovala stejně jako ta paní: „Prosím tě, můžeš aspoň na chvilku zavřít tu svoji rozkošnou pusinku?“ Synáček se rozzářil a spustil: „Maminká, maminká, babičká, babičká. Dědeček, dědeček, tatínek, tatínek.“

Byli jsme jeho nejmilejší lidé, respektive stáli jsme na hodnotovém žebříčku obdobně vysoko jako prase a koza. Ale byli jsme právě a jenom lidé. A tyhle mantry dětí se zrychleným mozečkem se prostě nedají dlouho vydržet...

A tak toho bylo dost nejenom na jednu matku, jednu babičku, jednoho tatínka a jednoho dědečka, ale i na ty druhé a na všechny ostatní. S ADHD děckem nemůžete jít na oběd do restaurace, vydrží tam půl minuty. Nemůžete s ním jít na divadélko do kulturáku, vydrží tam deset minut.

Nemůžete s ním ani na návštěvu k jinému dítěti. Je-li toto klidnější povahy, váš tajfun ho uhoní, porazí a rozbije mu stavebnici. Je-li protějšek taky ádéhádek, roztočí spolu bytem tornádo, zničí všechno, co jim přijde do cesty  i televizi, i skleněný konferenční stolek, ba i starožitné hodiny uložené v domnělém bezpečí na skříni  čili z návštěvy vás vyhodí nejpozději za hodinu.

Vaše ádéhádě nechce nikdo hlídat. Vaše ádésmrádě chtějí vyloučit z mateřské školky. Vaše ádéprtě je ve své přetékající lásce k životu nebezpečné. Moje ádékozorože mělo například v batolecím věku tak tvrdou makovičku a v ní dosud tak málo rozoumku, že bylo velmi nerozumné hrát s ním berany berany duc. Řach! Uštědřilo vám petelici, až vám zajiskřilo před očima. Vidouc, že vám ublížilo, tu usedavě zaplakalo.

Občas se našel někdo, kdo si jeho skryté citlivosti všiml. Kdo zaznamenal, že je živý a díky tomu tvůrčí. Kdo usměrnil jeho věčný pohyb v cílený sportovní výkon. A tak se vedle konsternovaných učitelek a vychovatelek občas vyskytla nějaká, co řekla: „Ten váš Jáchym je tak bezvadný dítě! Tak bezprostřední, tak nápaditý, tak láskyplný!“ A moje i jeho duše zaplesala.

Nedávno se jeden odborník vyjádřil, že děti s takzvaným ADHD syndromem, tedy s vrozenou nepozorností, hyperaktivitou a mizernou krátkodobou pamětí, jsou ve skutečnosti ty jediné zdravé osobnosti mezi námi. Právě ony dokáží jít svou cestou, radovat se ze života a nepodřizovat se slepě diktátu společnosti...

No fajn, ale absolvovat s nimi školní docházku, to je za trest. „Co to píšeš, jak to píšeš, proč to děláš, proč to neděláš, kde máš čepici, ty jsi zase přišel v bačkorách?!“ Je to trest pro vás, ale i pro něj. Váš ádéhádek je čím dál nešťastnější, přestává si věřit, považuje se za blbce, tluče se do hlavy, o níž sám říká, že je tupá, a vy trpíte, protože on trpí. Nemůžete ho pořád jenom usměrňovat a okřikovat, vždyť byste mu udělali peklo ze života.

A pak se ukáže, že existuje pomoc. Že chybějící nervové spoje v mozku umí spravit lékař. Že vaše nezvladatelné a na pokraji deprese se ocitající dítě, je ve skutečnosti úplně normální, chytré, pečlivé a může být úspěšné i šťastné. Je to obrovská úleva pro něj, pro celou rodinu, pro kamarády i pro školu.

A tak když jde jednoho dne s mámou ulicí a potká svého maličkého kolegu, zasměje se s láskou jeho obehrané písničce o masu a chlebu a řekne jeho mamince: „To je jen ADHD, zajděte s ním k doktoru.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související