Co vysílal budějovický rozhlas v listopadu 1989

V rozhlasovém archivu se dochovaly některé velmi unikátní nahrávky, které mapují několik vysílacích dnů v druhé polovině listopadu 1989. Byly pořízené ve dnech od 25. do 29. listopadu.

„Plně se ztotožňujeme s prohlášením pražských vysokoškoláků, prohlášením umělecké fronty a zdravotníků, které jsem včera podepsal a které bylo i čtené kolem páté hodiny na budějovickém náměstí. To, co se stalo v Praze 17. listopadu, nikdo nesmaže. Měli jsme možnost vidět některé záběry, i když ne zrovna v naší televizi, prostě o tom se těžko mluví,“ řekl například hudebník Petr Bauer.

Jeho spoluhráč Pavel Steffal v rozhovoru s Marií Kotrbovou dodal: „Já si myslím, že vysokoškoláci a kulturní fronta vědí, co dělají, a všichni ostatní by se k nim měli připojit.“

Rozhlasoví technici v éteru

Nebývá zvykem, aby z éteru zněly hlasy rozhlasových techniků. I oni ale tehdy vstoupili do politického dění. V hlasatelně českobudějovického studia se k Luďku Švejcarovi připojil technik Michal Kolář a četl prohlášení, v němž pracovníci techniky rozhodně odsuzují zákrok proti pokojné studentské demonstraci a nesouhlasí s nedostatečným informováním veřejnosti Československým rozhlasem.

Technici ve svém prohlášení žádali řadu věcí. Chtěli mimo jiné, aby zpravodajství krajského vysílání bylo děláno s maximální snahou po pravdě a objektivnosti, aby nebylo bráněno schopným a čestným lidem ve spolupráci s Československým rozhlasem pro jejich politické názory, aby nebyly střihem měněny podstatné skutečnosti a zejména význam a aby nebyly z vysílání vyřazovány písničky jen proto, že autoři, zpěváci či hudebníci mají odlišný názor, než je oficiální.

Součástí vysílání byly každodenní rozhovory Marcely Honsové ze stávkového výboru českobudějovických vysokoškoláků. Mluvili tu tehdejší lídři hnutí, ale i další lidé, jejichž jména se v rozhlasovém archivu nedochovala.

„Určitě by měl být nějaký dialog, ale určitě se nic nevyřeší na ulici. V první řadě by každý měl dělat. Nejdřív musí každý začít sám u sebe a pak klást nějaké požadavky,“ řekl jeden z dotázaných.

„My jsme vychovaní v době, kdy se nám říká, co máme dělat a do kdy to má být hotové. Všechno je direktivně nařízené, ale nikdy jsme neslyšeli: Přemýšlej, zamysli se nad tím, udělej si svůj názor a pak nám ho řekni. Když člověk řekl svůj názor, tak bylo zle. Každý radši ohnul záda. Já si myslím, že tohle je třeba odbourat, aby se každý mohl vyjádřit a pak se to nějak skloubilo,“ komentoval další.