Antonín Pelíšek: Století krystalky

Od té doby prošla telekomunikační technika obrovským vývojem. V mých dětských letech stálo dřevěné rádio v čele kuchyně, mrkalo magickým okem do šera a na podsvíceném seznamu stanic se táhla dlouhá řada měst celého světa. Při jejich ladění se ozývalo z reproduktoru pískání, u některých zase ječení rušičky.

Přišel další pokrok. Tranzistorová rádia, rozhlas po drátě, první počítače, mobily, tablety.

Klučičí léta mám spojená s jedním vynálezem nazývajícím se krystalka. Stačil reproduktorek z telefonního sluchátka, v něm přiletovaná dioda, což byla skleněná slza s kouskem krystalu, pak už jen stačilo přitisknout drátek k anténě a ze sluchátka na uchu se ozval rozhlas.

Postupně jsme přístroj zdokonalovali. Zabudovávali ho do plastové krabičky od mýdla a doplňovali o odpory a relátka, až bylo možné ladit i stanice. Bylo to úžasné. Hlavně, když jako anténa posloužil okapový svod nebo zábradlí, samozřejmě pro kontakt se musela oškrábat barva až na kov.

Výsledek mi připadal převratný, asi jako když první diváci uviděli na plátně film s příjezdem parní lokomotivy. Nikdy potom mě už technika tolik nepřekvapila a nostalgie po krystalce mi vydržela dodnes.

Nakonec, není se čemu divit. Dnes máme chytré telefony fungující nejen k poslechu rozhlasu i televize, ale také k odemykání, placení, čtení knih a já nevím, k čemu všemu ještě. Ale přiznejme si - spustíte tyto přístroje pouhým dotykem s okapem a bez dobíjení?