Antonín Pelíšek: Šálení zraku
Zpropadený nápad, řekl jsem si nedávno při obdržení pozvánky na sešlost bývalých spolužáků ze střední školy. Po 52 letech od maturity!
Bude to cesta do pravěku, scény jako z filmu Nezralé maliny, kde si účastníci popisují dávné příhody a současné neduhy. Slezina se navíc měla konat v restauraci až na okraji Budějovic.
A výsledek? Přes počáteční obavy to bylo příjemné setkání. Přijeli všichni zvaní, účast velká. Seděli jsme v salonku za dlouhým stolem, pili malá piva a mně připadalo, že všichni do jednoho se můžeme okamžitě zasunout do lavic třídy, protože se vůbec nic nezměnilo.
Zase tu byli kluci přezdívaní Drobek, Čombe nebo Áca. Co na tom, že některým slezly vlasy, ani to nebylo znát. Jen premiant třídy a atlet Robot přišel o holi a plavovlasá Mery se omluvila pro nemoc. Zato smích Lili byl slyšet jako vždy až na chodník.
Poněkud jinak ukázala stav třídy později rozeslaná a nakonec ještě zvětšená skupinová fotka. Tohle, že je pravda? Vyděsil jsem se! Asi jsem byl jinde.
Víš, oči šálí, řekl mi po srazu známý. Vidíš jen to, co si pamatuje nebo chce pamatovat mozek. Nakonec, o zraku a skutečné realitě se už vyjádřila hromada moudrých.
Třeba: Nevěř jen svým tělesným očím. Co je neviditelné, to je věčné. Nebo, co je důležité, je očím neviditelné… A tak jsem nakonec uložil fotku tam, kam patří. Hluboko do archivu. S příjemným očekáváním příštího setkání.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
