Zdena Kolářová: Vzpomínky

Po několika letech se k nám přidala i její dcera. Nedávno jsme se sešly, že si trochu popovídáme a vytáhneme na světlo pradávné příhody.

„Pamatuješ, mami, jak jsi tenkrát na Šumavě zabloudila v lese?“ Nevinná otázka rozparádila matku do běla. „Já že jsem zabloudila u nás na chalupě? Tam jsem znala každej keř“.

„No jasně, mami, ty jsi hotovej král Šumavy. Akorát nemáš vůbec orientační smysl. Cožpak si nepamatuješ, jak jsme tě hledali do tmy?“ „ Co si to vymýšlíš,“ kontrovala matka, a oko se jí zablýsklo.

Vojevůdce by v tomto případě změnil taktiku a couvnul zpátky na pozice. Ne tak matka s dcerou. Ty mají vždycky, při vší vzájemné lásce, nějaké nevyřízené životní účty.

Považovala jsem za taktické vyjít na barikádu s bílým praporem na znamení ústupu. „ No, já myslím, že jsem na těch houbách zabloudila já. Vždyť mě tenkrát přivedli pohraničníci, protože  jsem neměla občanku a vlezla jsem skoro do Německa.“

Vůbec mne nevzaly na vědomí. Slovní palba pokračovala a vešly se do ní švestkové knedlíky, které dcera neumí uvařit, i matčina zavařovací mánie, kvůli které na chalupu nikdo nechtěl jezdit, protože se na těch hovadinách musel podílet. „Ty vypravuješ věci, které se nestaly,“ pravila matka a urazila se.

Večer mi každá zvlášť zavolala, aby mě přesvědčila, že právě ona měla pravdu. Zkušenost mi radila, abych pomlčela o argumentech druhé strany. To abych nepřišla o přátelství obou.

A pak jsem se dočetla, že to, že každý z nás vnímá situaci jinak, je úplně normální. V odlišné interpretaci společně prožitých příhod není ani zloba, ani schválnost, ale jedinečnost našich mozků, které si vzpomínky ukládají každý po svém.

Tak bacha. Blíží se doba nostalgických večerů se vzpomínkami. Zacházejte s nimi opatrně.