Zdena Kolářová: Ježíš

Bradatý Jan Hus s pravicí výhrůžně namířenou na krále Zikmunda u kostnického koncilu nebo mohutný Jan Žižka, jehož zbývající jedno oko pronásledovalo člověka do všech koutů místnosti, nebo panorama Prahy většinou ve formátu „celá zeď,“ byla jen část umělecké nabídky, kterou měl děda ve svém repertoáru.

Jeho majstrštykem byly obrazy Ježíše, jehož měly nad postelí všechny stařenky v domě. Babička měla nad postelí protekčního Ježíše v životní velikosti.

Byl zobrazen jako krásný mladý muž v dlouhé bílé košili, přes kterou měl modré roucho zvrásněné do bohatých záhybů. Z roucha vystupovalo rudé srdce, kam mířil jeho pravý ukazovák. To mě trochu děsilo, ale babička mi vysvětlila, že takhle nám Kristus nabízí svou dobrotu. Hrozně ráda jsem se na Ježíše dívala, protože měl veselé oči, do kterých mu děda přimaloval zvláštní, skoro koketní ohníčky.

Když babička s dědou zemřeli, obraz se někam zatoulal a nikoho nenapadlo se po něm shánět. Po mnoha letech jsem jela natáčet pořad o novém domově důchodců a jeho paní ředitelka mě provázela budovou.

Na jedné z chodeb jsem stočila oči k obrazu na zdi a zaznamenala cosi známého. Na tom obraze byl Ježíš i s těmi veselými ohníčky v očích. V záhybech spasitelova roucha byl podpis … mého dědy.

Dostalo se mi vysvětlení, že ten obraz tu zůstal po jedné staré paní a protože nevěděli kam s ním, pověsili ho na chodbě. V první chvíli mě napadlo, že si ten obraz koupím. Ale kam ho pověsím? Mezi moderní grafiku? Do pokojíčku, kam nikdo nechodí? Rychle jsem ten nápad zahnala. Zapomenutí někde v kumbále? Ne! To by si Ježíš, ani můj děda, nezasloužili.