Zdena Kolářová: Ježíš
Měla jsem velmi hodného dědu. Byl zámečník, ale měl také mnoho talentů. Jedním z nich byl talent výtvarný. Pokaždé, když ho babička přeúkolovala, jak říkal, přestal plnit rozkazy, stoupl si vzdorovitě ke stojanu a začal malovat.
Bradatý Jan Hus s pravicí výhrůžně namířenou na krále Zikmunda u kostnického koncilu nebo mohutný Jan Žižka, jehož zbývající jedno oko pronásledovalo člověka do všech koutů místnosti, nebo panorama Prahy většinou ve formátu „celá zeď,“ byla jen část umělecké nabídky, kterou měl děda ve svém repertoáru.
Jeho majstrštykem byly obrazy Ježíše, jehož měly nad postelí všechny stařenky v domě. Babička měla nad postelí protekčního Ježíše v životní velikosti.
Byl zobrazen jako krásný mladý muž v dlouhé bílé košili, přes kterou měl modré roucho zvrásněné do bohatých záhybů. Z roucha vystupovalo rudé srdce, kam mířil jeho pravý ukazovák. To mě trochu děsilo, ale babička mi vysvětlila, že takhle nám Kristus nabízí svou dobrotu. Hrozně ráda jsem se na Ježíše dívala, protože měl veselé oči, do kterých mu děda přimaloval zvláštní, skoro koketní ohníčky.
Když babička s dědou zemřeli, obraz se někam zatoulal a nikoho nenapadlo se po něm shánět. Po mnoha letech jsem jela natáčet pořad o novém domově důchodců a jeho paní ředitelka mě provázela budovou.
Na jedné z chodeb jsem stočila oči k obrazu na zdi a zaznamenala cosi známého. Na tom obraze byl Ježíš i s těmi veselými ohníčky v očích. V záhybech spasitelova roucha byl podpis … mého dědy.
Dostalo se mi vysvětlení, že ten obraz tu zůstal po jedné staré paní a protože nevěděli kam s ním, pověsili ho na chodbě. V první chvíli mě napadlo, že si ten obraz koupím. Ale kam ho pověsím? Mezi moderní grafiku? Do pokojíčku, kam nikdo nechodí? Rychle jsem ten nápad zahnala. Zapomenutí někde v kumbále? Ne! To by si Ježíš, ani můj děda, nezasloužili.
Související
-
Zdena Kolářová: Rodičovství
V naší rodině byla základním krédem povinnost a práce, takže nějaké fintění se moc neprovozovalo. Veškerá péče o tělo se skrývala v plechové krabičce s obrázkem konvalinek.
-
Zdena Kolářová: Jména
Slyšela jsem, že jedna americká filmová hvězdička dala dceři jméno Antarktida. Myslela jsem, že vrcholem bláznovství je Dakota, název dvou států, označení letounů i lodě.
-
Zdena Kolářová: Chvála dechovky
Dechovka je pro mnohé lidi hudební žánr, o němž mluví s jistou dávkou shovívavého pohrdání. To přece není žádné umění, to jejich umcaca. Chci se dechovky trochu zastat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
